Články v rubrice ‘Výroční analýzy’

Rizika 2014

Čtvrtek, Leden 23rd, 2014

V roce 2013 jsme se dočkali relativního zklidnění globální situace. Řada investorů a politiků doufá, že nejhorší je za námi (rád bych doufal také, ale pořád ještě tomu nevěřím).

V této analýze se podívám na hlavní faktory, které ovlivní letošní vývoj. Těmi jsou:

  1. Finanční systém – jeho přetrvávající křehkost
  2. Světová obchodní nerovnováha
  3. Trh zlata – dvě klíčové společnosti mění své chování

 

Finanční systém – rozsah rizik a změna financování bank

Finanční systém jako celek se neustále zvětšuje. Tato skutečnost zvyšuje riziko krize. Jak velký problém hrozí?

Finanční trhy jsou komplexní systémy – milióny obchodníků, investorů nebo spekulantů. Každý z nich má své preference, averzi k riziku, pohled na trh a podobně. Někdo investuje milióny, jiný pár stovek.

Obecně, rozsah jakékoliv krize je omezen velikostí systému, v jakém se krize odehrává. Nejde při tom o vztah lineární. Pokud se systém zvětší na dvojnásobek, rozsah potenciální krize v něm odehrávající se zvyšuje řádově. Pokud se systém zvětší na čtyřnásobek, rozsah potenciální krize se zvyšuje o dva řády.

Jak to vypadá nyní?

1. Objem úrokových derivátů narostl přibližně o polovinu.

2. Výrazně stoupla koncentrace bankovního sektoru

Deriváty mohou být jednou z rozbušek vývoje. Finanční trh včetně derivátů je větší, než byl v letech 2007-2008 při začátku krize. V létě 2007 činil objem úrokových OTC derivátů 380 biliónů dolarů, nyní jsou úrokové deriváty na cca 560 biliónech (tedy cca čtyři pětiny celkového objemu OTC derivátů).

Dále platí, že pokud je systém tvořen velkým množstvím menších prvků je riziko menší, než když systém má pár dominantních prvků. Platí to i o bankách. Následující graf z dílny The Huffington Post názorně ukazuje rostoucí koncentraci v bankovním sektoru Spojených států.

(klikněte na obrázek pro jeho zvětšení)

 

Suma sumárum, potenciální velikost dalšího kola krize je proto v porovnání s krizí nastartovanou v letech 2007-2008 několikanásobná. Uff.

 

Zároveň se mění financování bank

Pokud se podíváme na rozvahy bank, uvidíme ještě jeden významný posun v čase: před 50 lety poskytovaly banky primárně úvěry se splatností 1-3 roky. Hlavním zdrojem financování byly emitované obligace se splatností 5-10 let. Banky žily z úrokové marže (za obligace platily třeba 5%, úroky poskytovaly za 8-10%).

Jak to vypadá nyní? Pominu-li deriváty a obchodování na vlastní účast, tak banky v posledních letech poskytují hlavně úvěry se splatností 3-5 let, přičemž hlavním zdrojem financování jsou krátkodobé cenné papíry a úvěry se splatností několika měsíců až 1 rok. Úvěry poskytují za 4-5%, financování získávají za méně než 1%.

Jakékoliv vyschnutí krátkodobého financování by mohlo velmi rychle vést k problémům banky. Co hrozí, kdyby zdroje financování vyschnuly? Jedním slovem – panika. Bez dalšího zásahu světových centrálních bank by mířil bankovní a finanční systém ke dnu. Proto musí být centrální banky neustále ve střehu.

Výsledkem obou výše zmíněných faktorů je bratrovražedný boj ve skupině finančních žraloků. Na jedné straně JP Morgan, na straně druhé Goldman Sachs.

 

Světová obchodní nerovnováha

Často se v novinách dočteme, že země X má velký přebytek zahradního obchodu, země Y, že má naopak deficit a podobně. Případně se píše o to, jaký je výsledek mezi dvěma konkrétními zeměmi (nejčastěji mezi Spojenými státy a Čínou).

Výrazná obchodní nerovnováha je to poslední, co může přispět k růstu světové ekonomiky. Téměř čtvrtina světové ekonomiky je tvořena ekonomikou Spojených států, druhá čtvrtina pak dohromady ekonomikami Číny, Japonska, Německa, Indie a Jižní Koreje.

Jak ale vypadá žebříček zemí s největšími přebytky či deficity zahraničního obchodu?

Nejprve země s největším přebytkem:

Čína – 300 miliard USD (5% HDP)

Japonsko – 200 mld. ISD (3,5% HDP)

Německo – 200 mld. USD (5,5% HDP)

Rusko – 70 mld. USD (5% HDP)

Saúdská Arábie – 70 mld. USD (15% HDP)

Mimochodem, Evropská komise chtěla Německo za tento přebytek sankcionovat.

 

Následují země s největším deficitem:

Spojené státy – 470 mld. USD (3% HDP)

Velká Británie – 70 mld. USD (3% HDP)

Itálie -  70 mld. USD (3% HDP)

Španělsko -  65 mld. USD (4,5% HDP)

Indie – 40 mld. USD (2,5% HDP)

 

Deficit Spojených států financovaný nákupy amerických obligací Čínou as Japonskem spolu s outsourcingem v minulých několika desítkách let živil růst ekonomik všude po světě. Čína přestává americké obligace nakupovat, mezinárodní outsourcing, jež také není zaklínadlo, jakým byl na přelomu tisíciletí.

Bez významného růstu domácí poptávky zejména v Číně a Indii se globální ekonomika rychle zastaví (i když jí zatím předpovídají silný růst).  A na stojícím kole se cyklista moc dlouho neudrží.

 

Na trhu zlata se v letošním roce budou dít věci. Dvě společnosti významně operující na trhu zlata mění své chování.

Po desetiletí růstu ceny došlo v roce 2013 k poklesu ceny zlata o 28%. Je to přestávka v býčím trhu či začátek trhu medvědího? Co se na trhu zlata změnilo či mění?

Jako první bych zmínil skutečnost, že jeden z největších světových těžařů zlata míří pod čínská křídla. Konkrétně mám na mysli společnost Barrick Gold. Myslíte si, že je to nesmysl? Není. Indicií je celá řada.

Společnost Barrick Gold má problémy s cash flow (zvláště po problémech s otevřením dolu v Jižní Americe) a uvažuje o prodeji své produkce Číně za spotové ceny. Abych byl přesnější, šlo by o prodej přímo čínské centrální bance.

To je zásadní změna chování, dříve byl Barrick proslulý mohutným hedgingem. Šéf společnosti John Thornton (nastoupivší do čela společnosti v létě 2012 po 20 letech v Goldman Sachs bez jakýchkoliv zkušeností v těžařském průmyslu) má na vysokých postech v Číně řadu přátel a tento kontrakt je výsledek jeho snažení.

V této souvislosti bude zajímavé sledovat vývoj kolem dolu Pascua Lama. Koupí ho Čína? Důl ji již zatížen kontakty na budoucí dodávky zlata, Číňané by mohli být schopni vyjednat zajímavé podmínky.

Krátce shrnuto – jeden z největších světových těžařů zlata míří pod čínská křídla. Na trh se tak dostane méně zlata než v minulých letech.

Druhou společností operující na trhu zlata, která významně mění své chování je banka JP Morgan.

Velké americké banky kumulují „papírové“ zlato. Mezi nimi hlavně JP Morgan. Tato banka v posledních měsících zásadně změnila svoji strategii – přešla od „short“ na „long“ zlato. K tomu JP Morgan kumuluje i fyzické zlato – v prosinci minulého roku bylo dodáno 2472 kontraktů, z toho dodání 2389 z nich si vyžádala banka JP Morgan. Pokud je na short straně, JP Morgan nedodává zlato, ale preferuje finanční vyrovnání. Pokud je na long straně, požaduje dodávky zlata. Banka JP Morgan byla před měsícem long v desítkách tisíc kontraktů.

To je zásadní změna pohledu JP Morgan na zlato. Při jejich pozici na trhu zlata pravděpodobnost poklesu ceny zlata se zmenšuje. Pokud bude i nadále chtít JP Morgan kumulovat zlato, bude se snažit vyvarovat se růstu jeho ceny, pokud nebude s objemem zlata ve svém vlastnictví spokojen.

Trh zlata se prochází zásadní změnou, do popředí se pomalu dostává váha fyzického kovu. Pokles ceny zlata v roce 2013 byl podle mého názoru dočasným.

 

Součet křehkosti finančního systému podporované nerovnováhou ve světovém obchodě a změny na trhu se zlatem zavdává třaskavou kombinaci faktorů ovlivňujících další vývoj.

Chcete přesně odhadnout vývoj? Hoďte si kostkami. Váš pohled uvítám v komentářích pod článkem.

 

 

Po zájemce dávám na závěr tip na „super černou labuť“ letošního roku: První kroky směrem ke sjednocování Severní a Jižní Koreje. Jako druhou labuť pak pád režimu s Saúdské Arábii.

 

___________

Prozatím 3 články s největším počtem přečtení v roce 2014

Kde mají Švédové své zlato

Kanada už není ekonomickým zázrakem?

Sears holding – analýza akcie

 

 

Slevy na serveru proinvestory platné do konce ledna

 

 

Rok 2013 – Spojené státy tlačené do izolace

Sobota, Leden 19th, 2013

Rok 2013 nebude, pokud jde o globální ekonomický vývoj, žádná slast – světová finanční válka o znovunastavení globálního finančního systému pokračuje. Co bude hlavním trendem tohoto vývoje? Vytlačení Spojených států do izolace.

Na první pohled něco nepředstavitelného. Ale je to opravdu takový nesmysl? Nemusí být. Podle mne to bude jeden z hlavních geopolitických trendů roku 2013 a let následujících.

Nepůjde však o „splendid isolation“, kterou se Velká Británie chlubila během 19. století, ale o vytlačení Spojených států do izolace proti jejich vůli. Indicií je celá řada:

  • nová asijská zóna volného obchodu s vyloučením Spojených států
  • konec petrodolaru
  • spuštění testovacího režimu nového globálního finančního systému.

 

Formuje se nová významná zóna volného obchodu

Na schůzce skupiny ASEAN koncem listopadu došlo k vývoji, který se může ukázat jako velmi důležitý, ale kterému se dostalo velmi malé publicity. Země skupiny ASEAN přizvaly Čínu, Indii, Japonsko, Jižní Koreu, Austrálii a Nový Zéland, aby s nimi zformovali zónu volného obchodu pokrývající polovinu světové populace.

Na tomtéž summitu vystoupil se svým návrhem na spolupráci Spojených států a zemí ASEAN a dalších zemí v rámci trans pacifického partnerství americký prezident Obama. Tento návrh naopak nezahrnoval spolupráci s Čínou. Jeho návrh byl zamítnut a Spojené státy nebyly přizvány do nově formující se zóny volného obchodu.

Asie je dnes pro Čínu mnohem důležitějším obchodním partnerem než Spojené státy. Fakt, že čínskou ekonomiku drží nad vodou export do Spojených států, je již řadu let jen mýtus. Export do Spojených států činí necelou pětinu čínského exportu (cca 400 mld. dolarů), čínský export zmiňovaných asijských zemí je téměř o polovinu větší. Pokud jde o import, import Číny z asijských zemí je prakticky více než pětinásobný, než import ze Spojených států.

Na tomto summitu tedy Čína nad Spojenými státy zvítězila k.o. Tento vývoj vidím jako významný signál o snaze asijských zemí eliminovat Spojené státy a snížit jejich globální moc.

 

Konec petrodolaru

Systém postavený na petrodolaru směřuje ke svému konci, pověstným hřebíčkem do jeho rakve se může stát boj o následnictví v Saúdské Arábii. Smrt krále Abduláha, který byl považován za nejmocnějšího muže v muslimském světě, může podle řady analytiků dovést Saúdskou Arábii až na pokraj útesu. Podobně se zřejmě odpočítává čas i dalším monarchům zemí Perského zálivu.

Nezapomínejme, že Čína pomalu ale jistě posiluje svoje pozice v zemích Perského zálivu – Irákem počínaje a Saúdskou Arábií konče. K tomu má ambici stát se globálním zprostředkovatelem obchodů s ropou. Vždyť podle nedávné smlouvy mezi Ruskem a Čínou, může například Německo, pokud bude mít zájem, platit za ruskou ropu čínskou měnou a Rusko to bude akceptovat. K pokraji útesu se tak blíží i petrodolar.

Zvláště, když se ho chystá popostrčit nově se objevující konkurent, podle mého názoru opět s tichou podporou Číny.

 

Nový globální finanční systém spuštěn v testovacím režimu

Pomalu se vynořuje další země, která bude mít velký vliv na globální ekonomický vývoj – Turecko. Jeho vliv výrazně posílilo v okamžiku, kdy se odmítlo připojit k antiíránským bankovním sankcím a kdy začalo s Íránem obchodovat ve zlatě.

Co Turecko chystá? Podílí se na vzniku nového globálního finančního systému krytého zlatem. Motivací k tureckému kroku může být i snaha ukázat Evropské unii něco ve stylu „Když jste nás odmítli, my si můžeme dělat, co chceme… a dopad na vás nás netrápí“. Nezapomínejme, že msta je jedna z nejsilnějších lidských motivací. 

Turecký export zlata za prvních 11 měsíců rok 2012 je téměř řádově větší, než za rok 2011 (12,7 miliardy USD oproti 1,5 mld. USD).Polovina exportů přitom šla do Íránu, třetina a do Spojených arabských emirátů, které se podle všeho k obchodu „ropa za zlato“ přidaly. Objemy obchodů nepůsobí, že by to byly jenom nákupy pro sebe. Spíše bych tyto země přirovnal k brokerům zprostředkovávajícím obchody pro klienty. Celý systém zatím zřejmě funguje v testovacím režimu.

Pokud to udělají chytře, mohly by tyto země využít stávající situace k vybudování nového trhu. Na nově vzniklém trhu se bude ropa obchodovat výhradně za zlato. Země těžící ropu by najednou dostaly možnost neprodávat ropu za dolary, ale přímo za zlato. Takový nový trh může zásadním způsobem ovlivnit moc jednotlivých světových finančních center.

Můžete namítnout, že země zřejmě budou chtít mít zlato pod svou kontrolou a převážet zlato po světě sem a tam asi nebude ideální řešení. Nabízí se pak systém pokrývající nejen obchody s ropou (ty jsou jednosměrné), ale i další mezinárodní obchody zainteresovaných členů s využitím pravidelných vícestranných zápočtů a vyrovnáváním pouze rozdílů.  Je tak možné zavést globální barterový systém s vypořádáním ve zlatě, jak jsem o něm psal již téměř před rokem.

 

Spojené státy se brání

Spojené státy se izolace opravdu obávají. Nedávno se objevily informace, že jednají s Evropskou unií o vytvoření ekonomické unie. Vytvořit klasickou ekonomickou unii nebude nic jednoduchého, míra regulace na obou stranách Atlantiku (např. na trhu práce) je diametrálně odlišná, o principech zdanění nemluvě.

Ať už bude zdůvodnění jakékoliv, takové kroky vnímám jako snahu vymanit se z hrozící izolace a vytvořit blok v probíhající finanční válce, jejíž vítěz nastaví nový globální finanční systém. Zemím na obou stranách Atlantiku došlo, že pokud se nespojí, Čína a její spojenci je porazí.

Klíčovou roli v tomto jednání sehraje Německo. Zatím balancuje na vážkách a má stále možnost přiklonit se k oběma stranám. Zda se spojí se zbytkem Evropy a Spojenými státy, nebo zda se stane součástí osy Berlín – Moskva – Peking. Součástí obou bloků najednou být nemůže.

O tom, že stávající situaci neberou Spojené státy na lehkou váhu svědčí i snaha zmapovat, kdo všechno drží jejich dluhopisy. Neumím si jinak vysvětlit nedávný požadavek americké vlády, aby švýcarské penzijní fondy reportovaly vládě USA detailní strukturu svých portfolií. Vypadá to, že se Spojené státy snaží získat detailní přehled o amerických cenných papírech v držení zahraničních penzijních fondů. 

 

Co říci na závěr?

Postupná izolace Spojených států je to poslední, co si USA přejí, a budou se tak bránit všemi dostupnými prostředky.

Rok 2013 nebude na události chudý. Máme se na co těšit, boj o nový globální finanční systém moc pokračuje a jak jsem řekl před rokem – Kdo uteče, vyhraje.

 

 

 

Pohled na penzijní reformu


10 dosud nejčtenějších článků na serveru:

Rok 2012 – Kdo uteče, vyhraje

Neděle, Leden 8th, 2012

Na úvod si dovolím odcitovat z výroční analýzy publikované před rokem.

Rok 2011 bude rokem nemilosrdným, rokem rozjezdu druhé vlny krize, kdy vypuknou měnové a obchodní války. Budeme svědky série šoků, které zboří stávající pilíře globálního ekonomického uspořádání. Půjde o již beztak podminovaný dolar, o poptávku po amerických vládních bondech, o opětovné problémy bank s aktivy a o rostoucí problémy eurozóny, včetně problémů některých členských zemí s financováním. Investoři si naplno uvědomí, že nemohou čekat plné splacení závazků ani USA, ani evropských zemí.

Co do budoucna? Rok 2012 bude rokem, kdy tato rizika nabydou na síle. Bude dále rokem náběhu globálních systémových změn. Někteří prognostici (tím nemyslím Maye a jejich proslulý kalendář) mluví o roku 2012 jako o roku válek. Věřím, že tak katastrofický rok 2012 nebude.

Uvědomme si, že čas mezi krizovými událostmi se zkracuje. Událostí, které by před 5 lety byly vnímány jako mimořádná krizová „událost minimálně desetiletí“, jsme nyní svědky každou chvíli. Právě zvyšující se frekvence těchto událostí spolu s jejich narůstající intenzitou, by měla být tím nejsilnějším varovným signálem. Systémový kolaps není nemožný. Možnosti zvládat tyto události se komplikují, munice byla prakticky vystřílena.

Která konkrétní firma by mohla být kandidátem na eskalaci nového kola krize? Prakticky jakákoliv významnější banka, počínaje např. Bank of America přes UniCredit Bank až po SocGen. Komerční banky si mezi sebou přestávají věřit, podobně se začínají chovat i velké nadnárodní korporace. Výsledkem této nedůvěry je rekordní objem jednodenních vkladů evropských bank u Evropské centrální banky. Podobného vývoje jsme byli svědky ve dnech kolem pádu Lehman Brothers. Ač se to může zdát podivné, mezi kandidáty na problémy ční Evropská centrální banka. Podle ní několikanásobně vzrostla poptávka po krátkodobých (většinou tříměsíčních) půjčkách. ECB se tak dostává do problému s durací aktiv a pasiv. Ta má jen jediného možného zachránce, a to americký Fed. Ale ani ten není všemocný a nemusí na vše stačit.

Konkrétním spouštěčem by mohly být problémy s deriváty. Deriváty totiž v poslední době plnily funkci balíčku poslední pomoci. Bez jejich explozivního růstu v letošním roce by se celý globální bankovní systém již sesypal jako domeček z karet – podle dat Bank for Internationall Settlements jen za 1. pololetí roku 2011 stoupl celosvětový objem derivátů o 107 bil. USD.  Deriváty byly centrálními bankami využívány, aby udržely úrokové sazby při dně.

 

Kam to celé směřuje? K dlouho nevídanému globálnímu boji o moc.

Na globální geopolitické scéně probíhá dlouho nevídaný boj o moc. Boj to je tuhý, chování USA bude bezpochyby ovlivněno letošními prezidentskými volbami. Země BRIC jsou v nevýhodě, že mají velkou část rezerv uloženu v dolarech. To je asi jejich největší nevýhoda. Klíčové bude, kolik jsou tyto země ochotny zaplatit za dosažení svých cílů. Pokud se odhodlají k razantním krokům, řeknou vyspělým zemím něco ve stylu „trhněte si nohou, přestaňte se vměšovat do volného kapitalismu. Finanční krize je vaše dílo, teď se bude hrát podle našich pravidel“.

Výsledkem takového chování zejména Číny a Ruska by mohl být vznik osy Berlín-Moskva-Peking. Náznaky tohoto scénáře jsou čím dál častější, i když prozatím leží mimo jakoukoliv pozornost mainstreamových médií. V případě vzniku bude tato osa založena na nové tvrdé měně, ať už jí budeme říkat marka, severní euro nebo tolar. Pravděpodobně by takováto měna v sobě obsahovala zlatou složku.

Čína již jednotlivé kroky směrem k získání převahy podniká. Jako vzor může působit její dohoda s rakouskou centrální bankou. Navíc před nedávnem uzavřela dohodu s Japonskem o používání vlastních měn při vzájemném obchodu. Je to již její několikátá dohoda tohoto typu, od podzimu 2010 má podobnou dohodu uzavřenu i s Ruskem, s Brazílií ji má ještě o něco déle. Čína tak bude jednou ze zemí s hlavním slovem. Nesmíme však zapomínat, že její chování může významným způsobem ovlivnit vývoj domácí ekonomiky a následně pak na stav domácího bankovního systému.

Další zemí s hlavním slovem bude Německo, které je hlavním rozhodčím ve hře nazvané „Přežije euro nebo ne?“. V této hře se  Německo řídí primárně svými vlastními zájmy. Pokud by se odhodlalo k zásadní změně, nemůže podniknout takové kroky jen tak. Politické krytí jakékoliv zásadní změny musí mít perfektně připravené, včetně načasování (ideálně jako reakce na “průser” nevídaných rozměrů).

Pozadu nezůstává ani Rusko, skupuje prakticky veškerou domácí produkci zlata, rozvíjí zahraničně politické aktivity za účelem posílení vlastní pozice. Zapomínat bychom neměli ani na Putinův projev z konce ledna 2009 u příležitosti otevřené ekonomického fóra ve švýcarském Davosu. Mluvil tam o nezbytnosti zcela reformovat globální finanční systém. Aniž bych se chtěl zastávat Putina a jeho praktik, zahraniční tlak na zrušení nedávných voleb může klidně souviset se snahami USA oslabit Rusko a tedy i vznikající osu.

Tato osa bude totiž schopna v zásadní míře ovlivňovat geopolitický vývoj na světě, nemluvě o situaci, pokud by přibraly do party i země Perského zálivu. Za takovéto konstelace by nová měna měla potenciál prosadit se velice rychle včetně získání statutu rezervní měny, a to i přes očekávaný odpor stávajících finančních center, tedy Spojených států a Velké Británie (americké letadlové lodě v Perském zálivu nejsou náhodou).

K tomu se Hongkong a Dubaj začínají profilovat jako centra obchodu se zlatem (o aktivitách Hongkongu jsem během roku psal několikrát). Role amerického COMEXu bude postupně k nelibosti velkých finančních institucí upadat. A to nejen kvůli zmiňovaným novým centrům. Vždyť např. Sprott nakupoval zlato pro své fondy ne přes burzu, ale oslovil přímo těžařské společnosti. To je to poslední, co si mohou finanční kruhy přát.

Podle některých komentátorů je v záloze vznik globálního barterového systému. Ten by mohl nastoupit v okamžiku krachu stávajícího měnového uspořádání a zároveň by se nevynořila nová široce akceptovaná rezervní měna (ať už stávající SDR nebo nově vzniklá měna). Tato „barterová jednotka“ by nahradila dolar, který je dnes používán ve velkém množství mezinárodních transakcí. Země s obchodním deficitem by pak například musela svůj deficit uhradit ve formě zlata nebo jiným, zejména pro věřitele akceptovatelným způsobem.

 

Co čeká finanční sektor?

Dalším krokem v boji o moc by se mohlo stát rozsáhlé vyšetřování špiček globálního finančního systému. O tomto vyšetřování jsem před rokem psal jako o jedné z potenciálních černých labutí. Podle určitých signálů pravděpodobnost takovéhoto vyšetřování o něco vzrostla. Pokud by k něčemu takovému skutečně došlo, nebude to souboj v rukavičkách a stávající finanční systém se otřese v základech. Doslova.

Bankovnictví se dočká zásadní transformace, podobně jako po krizi před 80 lety se opět striktně oddělí na komerční a investiční. Nedivil bych se, kdybychom za pár let na komerční bankovnictví pohlíželi jako na „utilities“, tedy podobnou optikou, jakou se dnes pohlíží na elektrárny, vodárny apod., a to včetně aplikovaných regulací. Rok 2012 by pak byl prvním krokem na této cestě. Protože banky jsou dnes větší než před 3-4 lety, je pravděpodobné, že i problémy jimi způsobené budou násobně, ne-li řádově větší. Pokud by tomu skutečně tak bylo, vyřešení problémů takovýchto rozměrů se může dostat mimo možnosti vlád či centrálních bank, včetně Fedu.

Globální ekonomika se přiblíží recesi, ne-li depresi. Žádná ekonomika nebude negativních dopadů ušetřena, největší dopady na finanční sektor by měly problémy Itálie, Francie, Španělska, ale i Německa, o Spojených státech nemluvě. Po celém světě hrozí nárůst isolacionismu a protekcionismu. Doprovodným jevem bude řada devalvací ve snaze získat konkurenční výhodu. Tyto devalvace však budou mít pouze krátkodobý efekt, protože budou následovány devalvacemi dalších zemí. Finálním výsledkem tohoto kolotoče bude znehodnocení prakticky všech stávajících měn vůči fyzickým aktivům.

 

Které země na tom budou nakonec relativně nejlépe?

Ty země, které jako první seberou odvahu opustit stávající měnové uspořádání a nezůstanou součástí padajícího domina. Nemám na mysli např. pouhé opuštění eurozóny například Řeckem, ale realizaci skutečné strukturální reformy měnového systému, včetně zavedení nové měny alespoň částečně kryté zlatem. Investorů se týká totéž. Dle Credit Suisse už moc času nezbývá.

Vlna se blíží, kdo uteče, vyhraje.


 

 

10 dosud nejčtenějších článků na serveru:

 

Další vybrané články:

 

Rizika a možné šoky 2011

Úterý, Únor 1st, 2011

Před rokem jsem psal, že rok 2010 odstartuje druhé kolo krize. Díky enormnímu úsilí, včetně mohutné propagace a rotačkám na plný výkon, se centrálním bankéřům podařilo krizi odsunout. Odsunout, ne však zažehnat. Rok 2010 nebyl návratem k normálu, jak to někteří vykládají. Co nás čeká?

Rok 2011 bude rokem nemilosrdným, rokem rozjezdu druhé vlny krize, kdy vypuknou měnové a obchodní války. Budeme svědky série šoků, které zboří stávající pilíře globálního ekonomického uspořádání. Půjde o již beztak podminovaný dolar, o poptávku po amerických vládních bondech, o opětovné problémy bank s aktivy a o rostoucí problémy eurozóny, včetně problémů některých členských zemí s financováním. Investoři si naplno uvědomí, že nemohou čekat plné splacení závazků ani USA, ani evropských zemí.

Média mají obrovskou moc a nikdo by neměl zapomínat na jejich koncentrovanost a vlastnictví. Když čteme finanční rozbory nebo se dozvídáme o snížení ratingu nějaké země, mějme na paměti, že:

  • Žádné významné finanční médium není původem z eurozóny – jsou buď z USA, nebo z Velké Británie
  • Všechny největší světové ratingové agentury jsou původem z USA

 

Co je největším rizikem z pohledu USA?

Je jím riziko, že dolar přestane plnit funkci rezervní měny a stane se měnou jako každá jiná. Spojené státy by tak přišly o výhodu shrnutou do slov „Dolar je naše měna, ale váš problém“. Země označované jako BRIC (a zapojují se i další) začínají pracovat na paralelním systému bez využívání dolaru jako prostředku směny. Pracují přímo s národními měnami. Pokud k podobným krokům přistoupí více zemí, může to zvrátit stávající politiku neomezeného pohybu kapitálu. Svět se v extrémním případě může vrátit k praxi před a těsně po druhé světové válce, kdy se pro obchod a finanční transakce používaly rozdílné měnové kurzy. S velkou pravděpodobností by následně došlo i k dalším změnám v hlavních finančních mezinárodních organizací typu MMF či Světová banka a spolu s tím i k ještě většímu zmenšení vlivu USA i Evropy v těchto organizacích.

To je však něco, čemu chtějí Spojené státy za každou cenu zabránit. Tlaky USA na Čínu ohledně revalvace měny v loňském roce začaly „náhodou“ přesně v okamžiku, kdy Čína přestala masívně nakupovat americké státní obligace. Takové náhody se nedějí.

K tomu budou USA bojovat s vlnou bankrotů jednotlivých států a municipalit. Enormní odpisy amerických bank, spojené s problémy municipalit, kulminací další vlny změn podmínek Option ARM hypoték a dalších úvěrů, budou tím relativně nejsnáze řešitelným problémem. Lze jej řešit částečným či plným znárodněním bank (i když investorům držící akcie bank se to jistě líbit nebude). Nechat zkrachovat banky de iure (jako Lehman Brothers) si dnes nikdo nedovolí.

Mnohem větším rizikem bude nefungování municipalit z důvodu nedostatku financí a s tím spojené riziko občanských nepokojů. Výsledkem může být dlouho nepoznaná politická nestabilita. Dopad na dolar či americké vládní bondy by byl dramatický.

Ratingové agentury budou co nejvíce oddalovat snížení ratingu USA. Udělají to, až skutečně nebude vyhnutí, ačkoliv v případě jiné země by rating snížily již dříve.

 

Jak je na tom Evropa?

Také Evropa se v roce 2011 octne ve velkých problémech. Není daleko doba, kdy zkrachuje první členská země EU, a tou zemí podle všeho bude Řecko. V současné době probíhají jednání o restrukturalizaci řeckého dluhu (de facto bankrotu Řecka). Podle připravovaného plánu by věřitelé měli přijít o 35% hodnoty svých pohledávek s tím, že zbylé pohledávky budou převedeny na pohledávky s třicetiletou splatností. Ztráty investorů včetně bank se budou počítat v desítkách miliard. To signalizuje zásadní obrat v přístupu, podobný návrh by byl ještě loni na podzim smeten pod stůl jako bláznivý.

Dalším epicentrem problémů bude Španělsko. Uvědomme si, že Španělsko je dvakrát tak velké jako Řecko, Irsko a Portugalsko dohromady. Kdo mu pomůže? Nikdo. V evropském záchranném fondu totiž podle všeho nebude dostatek peněz – poznámku na toto téma jsem publikoval již koncem listopadu minulého roku.

Co bude výsledkem? Přiblíží se rozdělení eura na dvě měny. Na „severní euro“, které bude měnou v Německu, Rakousku, Beneluxu či Finsku a na stávající euro platné ve zbytku dnešní eurozóny. Nová měna pak vůči stávajícímu euru výrazně posílí. Termín rozdělení? Ve výše zmíněném článku se mluví o červnu 2011. Protože takové projekty většinou mají zpoždění, přikláním se spíše k druhému pololetí letošního roku, možná k prvnímu pololetí roku příštího. Pokud by ještě navíc „severní“euro opravdu obsahovalo zlatou složku, jednalo by se o revoluci ve světových financích.

Pokud se vám zdá rozpad eura nadsazený, doporučuji přečíst současný názor jednoho z jeho architektů – německého ekonoma Otmara Issina. Najdete ho zde:

Nezapomeňme, že do situace v Evropě stále významněji promlouvá Čína. Čína totiž vystupuje pro země EU v problémech jako věřitel poslední instance a snaží se ze stávající situace vytlouct co největší kapitál. Pomohla Řecku, nyní pomáhá Španělsku, další na řadě bude zřejmě Itálie. Skupuje evropské obligace a elegantně se tím zbavuje amerických obligací. Čína se tak dostává zadními vrátky do EU, míří na evropská hmotná aktiva. Získává postupně poltickou moc ajejí vliv na rozhodování evropských politiků poroste.

O občanských nepokojích v USA jsem psal již výše. V roce 2011 můžeme očekávat významné občanské nepokoje i v Evropě, výrazně větší než ty v roce 2010.

 

Je (geo)politika podceňovanou globální hrozbou?

Ano. Globální politické riziko nabývá na síle a je typickým případem černé labutě. Ještě před pár týdny se o Egyptě a Tunisu mluvilo zejména v souvislosti s dovolenou. Lidé v ČR si musí uvědomit, že situace v Tunisu a Egyptě se jich týká nejen v případě, když se mluví o výběru či rušení dovolené. Aktuální růst cen ropy mírně nad 100 dolarů za barel je tou nejmírnější reakcí.

Situace v Tunisu a Egyptě může být jednou velkou rozbuškou. Nejen pro severní Afriku, ale pro arabský svět jako celek. V případě přesunutí nepokojů do Saúdské Arábie se máme na co těšit. Možná si tyto režimy nyní uvědomují, že ochranná ruka USA se stahuje a moc jim nepomůže. Pád prozápadních režimů v arabských zemích by měl velké ekonomické dopady. Ceny ropy by zřejmě reagovala skokem o desítky dolarů vzhůru. Zároveň by to mohlo otřást i dolarem. Situaci lze přirovnat k situaci ve východní Evropě v roce 1989, kdy bývalý Sovětský Svaz přestal nad komunistickými režimy držet ochrannou ruku. Ty se pak během pár týdnů sesypaly jako domeček z karet.

V souvislosti s Egyptem jsem narazil na zajímavé údaje. Nepokoje v Egyptě nastaly přesně v době, kdy tam výrazně stouply ceny potravin a kdy se Egypt změnil ze země exportující ropu na zemi ropu dovážející. Díky příjmům z exportu ropy si Egypt mohl dovolit dotovat ceny některých potravin a prodávat doma ropné produkty za dotované ceny. To již nyní nemůže. Právě rostoucí ceny mohou být faktorem v pozadí nepokojů. Následují graf z dílny Agorafinancial je výmluvný, čistý export ropy loni spadl na nulu.

egypt_oil

Egypt je důležitý z hlediska globálního obchodu. Má pod kontrolou Suezský průplav, který je spojnicí pro obchod mezi Evropou a Asií. Suezem prochází 8% světového obchodu, výrazně zkracuje dobu nutnou pro přepravu ropy z Blízkého východu do Evropy či USA. Další důležité země pro světový obchod jsou Írán kontrolující Hormuzský průliv (40% světového obchodu s ropou) a Jemen kontrolující vstup do Rudého moře (dalších téměř 10% obchodu s ropou).

V případě Íránu, Jemenu a dalších arabských zemí je ve hře navíc národnostní faktor. Jde o složení obyvatelstva – šíité a sunnité. Tato staletí přetrvávající nevraživost může mít nedozírné důsledky a zaslouží si detailnější rozbor. Ten budu publikovat během pár týdnů.

 

Trhy drahých kovů

Drahé kovy se letos dostanou na titulní stránky novin. Jedním z důvodů budou nové rekordní ceny zlata a stříbra. Neméně závažným důvodem pro palcové titulky mohou být informace o podvodech na těchto trzích, o nedostupnosti fyzického kovu či o nekrytí ETF skutečným kovem, ale pouze deriváty. Zde by hrozil velký dopad na banky, zejména na největší hráče jako jsou JP Morgan nebo HSBC.

Podle dostupných informací od Jamese Turka či Jima Rickardse, které lze považovat za insidery na trhu drahých kovů, dělají švýcarské banky obstrukce lidem, kteří si chtějí vyzvednout i nepříliš velké objemy fyzického zlata i stříbra, které pro ně banky nakoupily. To samo o sobě je pro mne velmi silným signálem o problémech na trhu drahých kovů. Investoři by měli kupovat drahé kovy a sami si je skladovat (i kdyby k tomu využili bankovních bezpečnostních schránek).

 

Hejno černých labutí

Před dvěma měsíci jsem psal o hejnu černých labutí. Podle mne stojí za to si labutě připomenout. O bankách, drahých kovech či nepokojích jsem již psal výše. Odkud mohou další labutě přiletět?

Černá labuť může vylétnout z vládního sektoru. Bude to něco, co vlády nebudou schopny ustát. Může to být například masivní výprodej státních bondů nebo investoři mohou přestat kupovat státní obligace některé země a tím ji odstavit od financování. Na každou aukci obligací Portugalska nebo Španělska je pohlíženo jako na referendum o důvěře. Stačí jedna nepovedená aukce a už se to celé veze.

Na měnové trhy může vtrhnout černá labuť, třeba ve formě rozpadu eura, jednorázové devalvace dolaru o desítky procent nebo třeba úplně jiné struktury mezinárodních financí (včetně uvedení zlata zpět do měnového systému).

Již před rokem jsem psal o labuti ze zemědělství, ta trvá. Je možné, že za rohem sedí riziko potravinové krize. Objevují se nezávislé analýzy ukazující možnost významné neúrody. Pokud by došlo k problémům v této oblasti, byly by problémy bank procházkou růžovým sadem. Stejně tak i nadále krouží labuť spojená s velkým teroristickým útokem.

A další? Občas prosakují zmínky o chystaném velkém mezinárodním soudním tribunálu se špičkami globálních financí. Nedávná zpráva v USA o původcích krize může být jen testovacím balónkem. Stejně tak se objevují zprávy, že TARP nebyl uváděných 700 mld. USD, ale že přesahoval 10 biliónů USD. Pokud by se jedno nebo druhé potvrdilo, dopad na trhy bude drastický.

 

Investice

Jak by se měli zachovat investoři? Od minulého roku se moje přesvědčení výrazněji nezměnilo. I nadále si myslím, že pro nejbližších 5-10 let by investoři měli zapomenout na strategii „Kup a drž“. Nutností zůstává aktivnější správa investic. Investoři by nadále neměli zapomínat ani na vytvoření pojistky pro nejhorší variantu – něco jako havarijní pojistka na auto. Čas na reakci po případných událostech bude velmi omezený, pokud vůbec nějaký.

Jaké investice se jeví jako perspektivní? V první řadě jde o akcie firem z oblasti drahých kovů a energií, následované firmami ze zemědělství. Preferuji menší a střední firmy, vývoj cen jejich akcií je dán vývojem fundamentů konkrétní firmy a jen z menší části je ovlivňován vývojem ekonomiky.

Co se týče pojistky, tu vidím stejně jako před rokem v investování nevelké části portfolia do fyzických kovů – zlata a stříbra.  Slovo „fyzických“ zdůrazňuji – žádné certifikáty, ETF, opce apod.

 

Rok 2010: Krize nekončí

Pátek, Leden 15th, 2010

Nevěřím, že krize končí. Proč?  Konec krize je vyhlašován lidmi, kteří ji buď způsobili nebo ani nepředvídali. Podívejte se na prohlášení z podzimu 2007 či jara 2008, jak se situace bagatelizovala. Bernanke např. tvrdil, že recese nehrozí, a USA v ní při tom už byly. Banky jsou zdravé, pak padají jedna za druhou, atd.

Krizi řeší ti samí představitelé (Fed, další centrální banky), kteří svých chováním přispěli k jejímu vzniku. Když se dostane do problémů podnik, vyhodí se vedení a najme se krizový management. Tady se nic takového nestalo. Kde je záruka, že to teď zvládnou? Nikde. Řečeno podnikovou terminologií – top management globálních financí nemá moji důvěru. Akcie firmy vedené managementem s takovýmto “track record” bych si nikdy nekoupil. Všichni investoři do akcií i obligací na kvality tohoto managementu spoléhají. Uvědomují si to vůbec?

Konsolidace globální ekonomiky a výrazný růst akciových trhů bude v roce 2010 zbožným přáním. Rok 2010 totiž odstartuje druhou vlnu ekonomické krize, přivede svět na pokraj globální deprese. Jaká největší úskalí nás čekají?

  • Ekonomika USA a další problémy bankovního sektoru
  • Problémy s financováním a snižováním rozpočtových deficitů v eurozóně
  • Čína
  • Černé labutě

 

Ekonomika USA a další problémy bankovního sektoru

O tom, že USA jsou de facto bankrot, jsem psal již před rokem. Na této skutečnosti se nic nezměnilo. Proto jenom krátce k nezaměstnanosti, jejíž vývoj je varující. Následují graf je převzat z blogu http://www.calculatedriskblog.com/ . Zobrazuje vývoj nezaměstnanosti v recesích USA po druhé světové válce. Míra negativního vývoje v právě probíhající recesi zdaleka předčí všechny předchozí.

 

nezamestnanost

 

USA Today zveřejnily na podzim loňského roku průzkum, jak dlouho po ztrátě zaměstnání si mohou lidé dovolit platit zdravotní pojištění. Třetina lidí ho nebude moci platit hned, další třetina pak maximálně půl roku. Déle než rok si zdravotní pojištění bude schopno platit pouze každý šestý. Pokud tedy neprojde Obamova reforma zdravotního systému (která je po nedávných doplňovacích volbách do kongresu silně ohrožena), velké množství lidí se dostane do existenčních problémů. Důkazem problémů je i rekordní a neustále rostoucí množství potravinových lístků distribuovaných v USA.

Co se týče bankovního sektoru, ani tam se situace výrazně nelepší. V roce 2010 se rozběhne změna podmínek u Option ARM hypoték, kdy vyprší úvodní pětileté období, změny podmínek budou kulminovat v roce 2011. Dlužníci měli možnost si vybrat, jak budou své hypotéky splácet. Byla stanovena pouze minimální výše splátky, která nepokrývala ani úroky, reálně docházelo k navyšování jistiny. Splátky takových dlužníků vyskočí poté často na dvojnásobek. Hrozí tak další vlna delikvence úvěrů, půjde o stovky miliard dolarů. Rozsah změn podmínek Option ARM hypoték je názorně vidět na následujícím grafu

 

arm

 

Pro banky to bude o to nepříjemnější, že ceny nemovitostí jsou výrazně níže než v době poskytnutí úvěrů i než v době delikvence subprime úvěrů. Loňská analýza Deutsche bank porovnávala zůstatkové ceny hypoték s cenou nemovitostí. Podle této analýzy by množství hypoték, kde je cena domu menší než hodnota úvěru, mělo vzrůst ze 14 mil. hypoték v 1. čtvrtletí 2009 na 25 mil. v 1. čtvrtletí 2011. To představuje téměř polovinu všech hypoték v USA.

 

Situace v eurozóně

Již před rokem jsem ve své analýze psal o možném nárůstu problémů v eurozóně, úvahy o vystoupení některých zemí z eurozóny se daly čekat. V poslední době se o této možnosti mluvilo nejen šeptem, nejvíce o Řecku, které je de facto od února 2010 pod nucenou správou.

Řecko ve svých problémech ani metodách osamoceno. Není první zemí, která falšovala statistiky, aby mohla přijmout euro. První byla Itálie. Ta vstoupila do eurozóny v roce 1998, Řecko bylo ve stejném termínu odmítnuto. Důvodem odmítnutí Řecka byl deficit rozpočtu ve výši 4,1% HDP, který převyšoval limit 3% stanovený Maastrichtskou smlouvou. Itálie upravila svůj deficit pomocí derivátových triků a přesunů úrokových plateb mezi jednotlivými lety. Řecko při své druhé žádosti o vstupu do eurozóny o 3 roky později neponechalo nic náhodě a využilo „italské“ know-how, dost možná dodané stejnou globální finanční institucí.

Objevují se názory, že Řecko slouží jako testovací balónek pro řešení podobných situací. Další přijdou na řadu jižní země EU souhrnně označované jako PIGS – kromě již zmíněného Řecka jde o Portugalsko, Itálii a Španělsko. Německo se opakovaně vyjádřilo, že žádná země nebude centrálně zachraňována. Prohlásil to mimo jiné i německý ministr hospodářství Rainer Brüderle při rozpravě v Bundestagu. Jim Willie (výňatky z jeho Hat Trick Reportu jsou k dispozici zde: http://www.pro-investory.cz/hat_trick_report_jim_willie/ vyjádřil názor, že Německo by rádo vidělo výše uvedené země mimo eurozónu.

Z maastrichtských kritérií – deficitu státního rozpočtu a celkového zadlužení – je finančními analytiky a médii mnohem bedlivěji sledována výše deficitu státního rozpočtu. Dalším extrémně sledovaným ukazatelem (až na hraně modly) je vývoj HDP. Zde je jádro problému. Vzorec pro výpočet HDP je: C+I+G+X, kde C…spotřeba domácností, I…investice firem, G…státní výdaje a X je čistý export, tedy rozdíl export-import.

Nebýt kritizovaného nárůstu deficitů státního rozpočtu, vývoj HDP by byl v mnoha zemích výrazně horší. Domácnosti a firmy se v dnešní době chovají naprosto racionálně  – snaží se šetřit a omezují investice. Tím tlačí HDP dolů. Postižené ekonomiky (např. již zmiňované Řecko) zavazují ke snižování deficitu státního rozpočtu až o několik procent ročně. Aby se ekonomika nepropadla zpět do recese, bude muset místo vlády utrácet někdo jiný – buď občané, nebo firmy. Nedomnívám se, že by k tomu mělo v brzké době dojít. Zvýšení daní také není řešení, propadne se soukromá spotřeba a je ohrožen druhý sledovaný ukazatel – HDP. Chybějící poptávka lidí a firem je poté nahrazována státními výdaji a jsme tam, kde jsme byli.

Primární zaměření nejvíce postižených zemí by proto mělo být na zlepšení bilance zahraničního obchodu. Bez toho nemají země (za předpokladu racionálního chování lidí a firem – tedy tvorby rezerv) šanci zmenšit deficity aniž by zemi přiblížily k deflační spirále. Tedy stavu, proti kterému v poslední době všichni tak bojovali.

Při snaze o zlepšení salda obchodní bilance nesmíme zapomínat, že globální obchod je hra s nulovým součtem. Zlepšení obchodní bilance jedné země probíhá vždy na úkor zhoršení obchodní bilance jiných zemí. Země s kladnou obchodní bilancí ji považují za jedno ze svých hlavních aktiv. Bez boje se ho nevzdají. Problémy zemí eurozóny v této oblasti jsou ještě komplikovanější, než kdyby šlo např. o Českou republiku. Přijetím eura se jednotlivé země vzdaly velké části manévrovací schopnosti – kurzové a monetární politiky. Nemají možnost devalvace domácí měny, která by zlepšila konkurenční pozici domácích firem a pomohla zlepšit saldo obchodní bilance.

Řecko a další země eurozóny s velkými deficity rozpočtu jsou tak od nápravy svého rozpočtu dále, než si myslí, nebo minimálně než se snaží veřejnosti prezentovat.

Čína

Již delší dobu vedou světoví ekonomové a investoři diskusi o tom, zda Čína je bublina (těsně před splasknutím) nebo ne. Většinou se shodnou, že z dlouhodobého pohledu (řádově desítky let) je Čína perspektivní, rozcházejí se však ve výhledu na nejbližší roky.

Co hraje Číně od karet? Jde zejména o malou míru regulace a státních zásahů a tlak na občany, kteří se o sebe musí postarat sami.  Do této skupiny bych zařadil i téměř neexistující sociální síť, která výrazně snižuje státní náklady. Právě velmi štědré sociální sítě včetně důchodových programů jsou jádrem problémů vyspělých zemí. Dalšími plusy jsou prozatím nízké mzdy spojené s vysokou mírou úspor. Výhodou se stává rostoucí vzdělání. Nejenom, že počet vzdělaných lidí roste, neméně důležitá je jejich struktura. Ve vyspělých zemích převažuje sklon k humanitnímu směru (jazyky, sociologie apod.) doplněný ekonomií a právy. Už nyní vyspělé země pociťují nedostatek technicky vzdělaných odborníků. V Číně je naopak v kurzu technické vzdělání. Studenti se zapisují na technické obory včetně matematiky apod. Pokud po absolvování studií neodejdou na západ, buduje si Čína dlouhodobou silnou konkurenční výhodu.

Co hraje proti Číně? V první řadě jde o rozsáhlou nemovitostní bublinu počínaje byty a konče kancelářskými prostorami. Prakticky celá bublina je financována úvěry, které mohou být dalším zdrojem problémů. Ani Čína není imunní vůči cyklům, zpomalení se musí někdy dostavit. V případě výrazných problémů se objeví i občanské nepokoje. Reakce centrální vlády je neodhadnutelná.

Ke zpomalení ekonomiky musí jednou dojít. Vzhledem k problémům hlavních odběratelů je ochlazení čínské ekonomiky na dohled, pokud už neprobíhá. Proč? Jak Forbes tak Economist nedávno publikovali velké analýzy tvrdící, že boom v Číně zdaleka nekončí. Takovéto články se v historii ukázaly jako velmi dobrý kontrariánský indikátor.  O kvalitě a objektivitě čínských vládních statistik si myslím své. Mimochodem, na počátku března mě zaujala informace, že čínské centrální úřady se rozhodly nepodporovat regionální a místní samosprávy v případě problémů.

Co to celé znamená? Kromě poklesu čínského akciového trhu dojde s velkou pravděpodobností ke korekci u surovin, zejména pak takových, kde Čína buduje strategické rezervy. Jedním z kandidátů na významný pokles je měď (kde jsem proto počátkem března otevřel spekulaci na pokles její ceny). Další, kdo by „odskákal“ recesi v Číně by byly ekonomiky Austrálie a Brazílie, tedy zemí dodávajících Číně velké množství surovin.

 

Černé labutě

Žolíkem v negativním slova smyslu mohou být nečekané události zvané Černá labuť. Pokud mají čtenáři zájem o bližší vysvětlení pojmu „černá labuť“, nechť se podívají sem: http://www.pro-investory.cz/doporucena_literatura/the_black_swan_nn_taleb/ Pokusím se nastínit možnosti, odkud by takovéto události mohli přijít.

První typ černé labutě – případný teroristický útok v USA podobný 11. září. V dnešní situaci by takový útok uvrhl USA (a s nimi i zbytek světa) do ekonomické deprese. V době útoků v roce 2001 sice docházelo ke splaskání bubliny, ale ekonomika na tom nebyla tak špatně, jako je dnes. Navíc, Fed okamžitě drasticky snížil úrokové sazby, dnes nemá kam. Bush tehdy okamžitě vyzval, aby lidé utráceli, podpořili business. Nezaměstnanost ale byla na poloviční úrovni… Takovýto útok by podle všeho zvedl cenu zlata o stovky dolarů, ceny akcií by se zřítily.  Pravděpodobnější je útok mimo území USA. I jeho dopady by „zařízly“ světovou ekonomiku.

Druhou černou labutí by bylo vyhlášení platební neschopnosti nějakou členskou zemí eurozóny, případně Velké Británie, jejíž problémy stojí v pozadí pozornosti médií. Dopad takovéhoto kroku by měl na euro, resp. britskou libru devastující účinek.

Třetí černou labutí se může stát sektor zemědělství. Je totiž možné, že za rohem sedí riziko ještě jedné krize, krize potravinové. Ačkoliv oficiální předpovědi neustále mluví o rekordních úrodách a tlaku na pokles cen zemědělských komodit, objevují se nezávislé analýzy ukazující pravý opak. Pokud by došlo k problémům v této oblasti, byly by problémy bank procházkou růžovým sadem.

Dalšími černými labutěmi mohou být skandály ve významné globální bance typu Goldman Sachs ohrožující samotnou existenci zasažené instituce (proč třeba Citibank vyhlásila, že počínaje dubnem je třeba výběry z některých typů účtů hlásit týden předem?), případně default na komoditních burzách typu COMEX či LME spojený s neplnění kontraktů o fyzickém dodání (zejména drahých) kovů. Výsledkem by byla krize důvěry s dopady, které ani nechci psát…

 

Shrnutí

Jak jsem psal, ekonomiky zemí eurozóny (zejména PIGS) nemají valné vyhlídky na rychlou nápravu deficitů státních rozpočtů. Pokud se do toho pustí za každou cenu, jsou krůček od deflační spirály.

Jak by se v této situaci měli zachovat investoři? Pro nejbližších 5-10 let by jednoznačně měli zapomenout na strategii „Kup a drž“ a přistoupit k aktivnější správě investic spolu s vytvořením pojistky pro nejhorší variantu a vyhnout se určitým typům investic.

Čemu se vyhnout? Zejména akciím velkých firem s důrazem na finanční sektor. Akcie velkých firem budou silně zasaženy další vlnou ekonomických problémů. Firmy se budou potýkat s problémy na straně výnosů a nemají již velký prostor pro další úspory na straně nákladů. To vše povede ke zhoršení jejich hospodářských výsledků.

Co se mi jeví jako perspektivní? V první řadě jsou to akcie firem z oblasti drahých kovů a energií, následované firmami ze zemědělství a zdravotnictví či biotechnologií. Ve všech případech volím menší a střední firmy, nejlépe takové, jejichž vývoj není prioritně určován pohyby trhu ani ekonomiky, ale vývojem fundamentů konkrétní firmy.

Co se týče pojistky, o které jsem mluvil, tu vidím v investování (třeba i nevelké) části portfolia do fyzických kovů – zlata, ale ještě lépe stříbra. Slovo „fyzických“ zdůrazňuji, ne žádné certifikáty,  ETF apod. Druhým typem pojistky, který je rizikovější a není vhodný pro všechny, je spekulace na pokles akcií či obligací včetně vládních.