Proč úrokové sazby nerostou a v nejbližší době nejspíše ani neporostou

Autor článku: 18. 7. 2012

Je tu druhý prázdninový článek soutěžící o Silver Eagle.  Zájemci, posílejte dál své příspěvky. 

 

Většina investorů asi zná následující zjednodušenou formu ekonomického cyklu: Když ekonomika roste ceny akcií také rostou => ekonomika se přehřívá => zvyšují se úrokové sazby a ceny dluhopisů tím klesají => to utlumuje ekonomický boom a ceny akcií začínají klesat => vysoké úrokové sazby posílají ekonomiku do krize => úrokové sazby klesají a ceny dluhopisů tím rostou => nízké úrokové sazby začínají stimulovat ekonomiku a kurzy akcií začínají růst… A tak pořád dokola.

Druhá podobná teorie vysvětluje, že úroková míra je vyrovnávajícím činitelem nabídky a poptávky po penězích. Zjednodušeně řečeno zvýšení peněžní nabídky vede k nákupu finančních aktiv (akcií a dluhopisů), což vede k zvýšení jejich cen a tím pádem k poklesu úroková míry. A naopak nedostatek peněz na trhu vede k prodeji finančních aktiv, což snižuje jejich cenu => zvýšení úrokové míry.

Podívejme se tedy podrobněji na aktuální situaci: Centrální banky po celém světě tisknou kvanta nových peněz, ale ty jdou na záchranu bank, které jsou insolvetní a mají problémy s pokrytím kapitálové přiměřenosti. Mnoho z těchto bank rozpůjčovalo kapitál s velkou finanční pákou (hlavně pomocí finančních derivátů) a nyní i malý pokles v hodnotě aktiv určených k zajištění, může těmto bankám způsobit velké problémy. Jelikož hlavním problémem je předlužení těchto bank, jde jen velmi malé procento nově natisknutých peněz na úvěry a většina slouží k nákupu bezrizikových investicí (podle dohody Basel II jsou to dluhopisy států s hodnocením minimálně AA-, nebo institucí jako je BIS, IMF nebo ECB), které slouží právě ke zvýšení této kapitálové přiměřenosti.

Jelikož jsou v dnešní době peníze dluhem, vede snaha o snížení finanční páky bank = snížení zadlužení k snížení peněžní zásoby tj. deflaci. No a velké výběry vkladů v obavě z runů na banky situaci ještě zhoršují. Podle ekonomické teorie bychom tedy měli vidět růst úrokových sazeb, jenže to mu tak není. A k tomu proč úrokové sazby nerostou mě inspiroval jeden článek o tom, jak se stanovuje sazba PRIBOR. Donedávna jsem si myslel, že PRIBOR je stanovován ČNB, ale není to tak. ČNB pouze odsouhlasí průměrnou sazbu, za kterou si banky, které se účastní stanovování PRIBORu, sobě navzájem půjčují. Pak jsem si našel na Understanding libor , že i LIBOR sazba se určuje jako průměrná sazba, za kterou si banky účastnící se stanovování LIBORu půjčují. Vůbec mě pak nepřekvapilo, že velké zastoupení při stanovování LIBORu mají právě banky, které mají velkou expozici na trhu s finančními deriváty.

Někteří už tuší, jaké je propojení mezi sazbou LIBOR a finančními deriváty, které podle některých zdrojů přesahují 1000 bilionů dolarů. LIBOR je referenční úroková sazba, od které se odvíjí podstatná část finančních derivátů. Odhaduje se, že až 2/3 všech finančních derivátů jsou swapy na úrokové míry (Interest rate swaps – IRS). U úrokových swapů se většinou jedná o výměnu fixních úrokových sazeb za pohyblivé tj. LIBOR + X%.

K pochopení problému se musíme blíže podívat jak tyto swapy úrokových měr fungují a proč je firmy nakupují. Většina firem se zajišťuje pomocí IRS proti růstu úrokových sazeb, neboť jejich chod je z větší části zajišťován pomocí dlouhodobých úvěrů. Růst úrokových měr by tedy mohl ohrozit jejich schopnost splácet tyto úvěry a úroky z nich plynoucí. Firma si tedy sjedná s protistranou (většinou bankou, někdy bývá banka jen prostředníkem) úrokový swap. Zjednodušeně řečeno dokud je úroková sazba nižší než dohodnutá, platí firma poplatky (rozdíl mezi dohodnutými sazbami) protistraně (bance) a naopak při vyšší úrokové sazbě platí protistrana firmě.

Vtip je v tom, že velké banky, které vydávají většinu finančních derivátů mají také značnou váhu při stanovování mezibankovní sazby LIBOR. Je tedy v zájmu těchto velkých bank udržovat nízké úrokové sazby, aby firmy platily jim a ne naopak. Komu dále vyhovují nízké úrokové sazby jsou dnes předlužené státy, neboť s růstem úrokových měr by většina vyspělých států včetně USA, přestala být schopna platit úroky z jejich dluhů. Největším manipulátorem úrokových sazeb je však sám FED. Co jiného, než manipulaci dlouhodobých úrokových sazeb, představuje jeho operace Twist?

Podle finančních analytiků Jima Willieho and Roba Kirbyho banky s velkou expozicí finančních derivátů, toto schéma ještě rozšířily a používali platby plynoucí z jejich účasti na swapech úrokových měr k nákupu vládních dluhopisů USA, čímž dále snižovali cílové úrokové míry (viz nepřímá úměra mezi cenou dluhopisu a úrokovou mírou, kterou vynáší = čím vyšší cena, tím nižší procentuální výnos). Zjednodušeně řečeno, banky nakupovali za peníze firem, které se pojistily proti růstu úroků, státní dluhopisy, čímž snižovali úrokovou míru. Tj. banky si zajistily bezrizikový tok peněz na úkor zajištěných firem a ještě tímto pomáhali FEDU v potlačování dlouhodobých úrokových sazeb. K udržení nízkých dlouhodobých úrokových sazeb používá FED všechny dostupné prostředky, nejen finanční deriváty, ale i potlačování cen drahých kovů.

Zajímavé je, že když jsem se před asi 14 dny rozhodl napsat tento článek, bylo o manipulaci referenčních sazeb jen velmi málo informací, dnes už skandál s manipulací LIBORu zaplavuje finanční média, ale o pravém účelu manipulaci (tedy o propojení s finančními deriváty a o tom, jak si banky zajistily bezrizikový zlatý důl)se v mainstreamových médiích moc nemluví, spíše se bagatelizuje.

Štítky: ,

Komentáře

  • Jan Altman napsal:

    Prima článek. Co napsat i pokračování: Co dál, kde můžeme být za rok, dva, pět? Podle mne: - Současný stav je dlouhodobě neudržitelný - Centrální banky by měly úrokové míry zvýšit - Ale nebudou moct, protože by to odnesly banky i státy (jak popisuje tento článek) Buď tedy vlády a CB přijdou na nějaký nový fígl, nebo se bude muset postupovat standardní cestou: - Vlády vyhlásí platební neschopnost a škrtnou dluhy (napřed možná převedou dluh bank na sebe) - Následně zvednou úrokové míry, aby stabilizovaly pobankrotovou měnu Přijde mi to jako docela dobrý postup. Má ale několik háčků: - Někdo to nakonec zaplatí, resp. někomu nebude uhrazena jeho pohledávka. Například v Japonsku jejich penzistům. A to bude mít další a další konsekvence (pokles agregátní poptávky, sociální nepokoje, ...) - Je otázka, zda si podobný postup mohou dovolit USA a zároveň tím nepodkopat důvěru v USD jako globální rezervní měnu. Takové vyhlášení "dolary platí, bondy už ne". To by asi světový trh nezkousl. Leda že by se pokusili trhu předhodit nějakou vějičku: - Starý dolar se mění za nový dolar v poměru 100:1 - Dluhopisy ve starém dolaru se na ty v novém mění v poměru 1000:1 - Nový dolar je ze čtvrtiny kryt zlatem (a to např. v kurzu 50 neodolarů za unci) a ze tří čtvrtin "ostatnými aktívmi Štátnej banky československej", pardon FEDu a státu.

Napsat komentář





Finanční a komoditní komentáře z Chicaga pro vás připravila společnost Lembros logo