Články týdne – 30. prosince

článek o Argentině je skvělý, zapadá do kontextu Latinské Ameriky coby zadního dvorku USA. Myslím, že na něj lehce navazuje téma onoho „politického pohledu.“

Ten článek o fašismu samozřejmě vychází ze spousty reálií. Některé jsou skutečně relevantní, ale řekl bych, že autor nedodržel pojmovou čistotu. Americké pojetí pojmu socialismus mimo akademický diskurs je zavádějící.

Fašismus ve své podstatě obsahuje korporativismus (v autorově pojetí syndikalismus), tedy sektorově a stavově dělené ekonomické řízení společnosti. Není pravdou, že by si nějací levičáci usmysleli, že jedině pomocí fašismu zničí kapitalismus. Otázkou je, co autor myslí kapitalismem? To, co neoliberálové ve formě trhu bez bariér i přesto, že se bariéry boří ve prospěch již dávno ustanovených monopolů a ty následně nedovolí nikomu jinému konkurovat? To není kapitalismus, to je právě onen socialismus naruby – tedy systém zvýhodňující úzkou, majetnou skupinu jedinců-firem, jež je schopna měnit pravidla ve svůj prospěch na úkor zákonům podřízené většiny. Já to ale nazývám oligarchií, nejsem v tom sám. Až ke konci autor pracuje se správným pojmem syndikalismu, ale ta úvodní část je zavádějící.

Fašismus jako ekonomický model neovládla žádná levice, ale velkoprůmysl a finanční kruhy! Tedy ony nejsilnější sektory, cechy, korporáty. To ovlivňuje kvalitu peněz a produkce. Když FED ovládl kartel bankéřů, začal s tímto kartelem pracovat. Co je na kartelu bankéřů socialistického, kromě toho, že si z našich kapes pomáhají do těch svých? A proč byl Mussolini tolik opěvován světovým tiskem? Jeho korporativistický, fašistický model ekonomiky fungoval i v Německu a představoval alternativu tehdy velmi nebezpečnému bolševismu. Bankovní kruhy a průmysl hledal oporu v systému, který nějakými sociálními výhodami umlčí emancipující a zlobící se dělnictvo, jež na bolševismus a ideály komunismu věřilo. Kdo tyto režimy sponzoroval a kdo na nich nejvíce vydělal? Byli to bankéři a zbrojaři, nikoli nějací levičáci, jak autor sugeruje.

Je pravda, že Mussolini původně pocházel ze socialistické strany. Nic to ovšem nemění na tom, že třeba i naše ČSSD je asi tak socialistická, jako TOP 09. Důležitější je sledovat, komu že to ve skutečnosti bylo dobré. Mussolini i Hitler byli ztělesněním moderny – vůdci, kteří přišli z lidu, představovaly progres proti konzervativnímu pojetí elit. Jejich elity měly být budovány nově a pod totalitní kontrolou státu. Jenže kdo to všechno platil a koho ten stát platil?

Německo bylo sociální pouze pro svůj vlastní národ. Všichni ostatní byli z jeho sociálnosti vyloučeni. Zde je velký omyl slučování socialismu s německým nacismem. Socialismus je inkluzivní, kdežto německý nacismus zhoubně exkluzivní. Bylo to ostatně vidět na tom, jak s vyloučenými třídami jednal. Jak s nimi jednal onen sektor, který na celém fašistickém modelu profitoval. Nucená pracovní síla, koncentrační tábory, to jsou skoro všechno definice oligarchie par excellence. To je pojetí kapitalismu coby vykořisťujícího ekonomického systému v kritice Marxe a dalších. To je kapitalismus, který využívá neoliberálních pouček Chicago boys. Zde byl uveden v praxi a ukázal, co umí. Kdo ale tento systém uváděl v praxi a kdo z něj tedy těžil? Hitler ani Mussolini by se ke své moci nedostali bez podpory těch, v jejichž prospěch sloužili. Kdo tedy stimuloval onen militarismus, ve který dle autora fašismus ústí?

Tady se dostávám k tomu, že autorův požadavek po odstranění Státu je potom logickým důsledkem, ale vychází z chybné optiky. Je přece důležitější vědět, kdo tento Stát právě ovládá. Nejsou to žádní levičáci, či socialisté. Je to oligarchie a ta má vždy své charakteristiky. Oligarchie rozhodně nepředstavuje oněch 90 % nízkopříjmových a většinově nemajetných. Až bude Rockefeller (a jemu podobní) levičák, bude ze mě čínský bůh srandy. Autor si pak v tomto duchu sám odpovídá: „Flynn writes that the right and the left disagreed on precisely who fits the bill as the producer group. The left tends to celebrate laborers as producers. The right tends to favor business owners as producers. The political compromise – and it still goes on today – was to cartelize both.“

No ale kdo tedy ten stát skutečně ovládne? Dělníci, nebo ti velcí producenti? : ) Autor pak s Fynnem dělá doslova psí kusy s tím pojmem levice – ta přece není tak omezená, jako je omezen bolševismus – tedy že vše musí být řízeno státem. Levice je i anarchismus, levice je i radikální demokracie bez nadřazeného státního aparátu, emancipační hnutí, atd.

Rakouská škola je velmi citelně ovlivněna právě rakouskou zkušeností se státem, který jako Rakousko-Uhersko selhal. Rakušáci neunesli pád do té doby jistými zázraky drženého impéria.

To jen tolik pro pořádek. Jinak bez zmatení pojmů jde o velmi podnětnou úvahu! Jeho body popisující USA jako stát totalitární (mající tendenci k/směřující k totalitě) jsou vcelku trefné. Korelují s pojetím oligarchie, jejíž železný zákon říká, že má tendenci se upevňovat a recyklovat. Problém je skutečně to, že toto téma je kontroverzní – jedna z charakteristik totalitní kontroly myšlení……