Co se děje v eurozóně?

Itálie není žádná velká sláva, včetně tamních největších bank. O co jde? Teď nemám na mysli politickou situace, zaměřím se čistě na finanční pohled.

Itálie je třetí největší ekonomika eurozóny, proto je tak důležitá.  Mnohem důležitější, než tak mohutně zachraňované Řecko.  Nevýhodou je, že za poslední dvě desetiletí Itálie tratila oproti Německu téměř třetinu své konkurenceschopnosti.

Itálii nyní vyhovuje uvolněná politika ECB. V okamžiku, kdy by ECB prostoupila ke zpřísňování měnové politiky, italská ekonomika by se dočkala problémů. Šéf M. Draghi zatím sice jakékoliv zpřísňování měnové politiky nepřipouští, jiní vysocí představitele vedení ECB tento názor nesdílejí. Stačí se jen podívat na zadlužení Itálie a promítnou do toho zvýšení úroků.

Velikost rozvahy ECB se blíží 40 procentům. HDP eurozóny. Když se podíváme na Fed, velikost jeho rozvahy je v porovnání se ekonomikou Spojených států o 25 procentních bodů menší. Jestliže se objevují obavy o to, jak Fed bude snižovat objem své rozvahy, ECB bude mít starosti násobně vetší. Přitom se o tom moc nemluví.

Když se vrátím k Itálii, podle dostupných údajů prodaly loni německé banky italské vládní bond za více než 100 miliard euro. Polovina z těchto prodejů nastala v posledním loňském čtvrtletí. Prakticky jediní, kdo nakupují italské vládní bondy, jsou italské banky (které to víceméně mají nařízeno) a Evropská centrální banky. Od finanční krize roku 2008 italské banky a ECB nakoupily téměř 90 procent všech nově vydaných italských vládních dluhopisů.

Samozřejmě, v okamžiku, kdy by ECB přistoupila ke zvyšování úrokových sazeb, ceny těchto bondů by šly dolů. To by investory jistě nepotěšilo.