Jak dosáhnout kýženého výsledku? Stačí změnit pravidla hry

„Mahomet cald the Hill to come to him. And when the Hill stood still, he was neuer a whit abashed, but said; If the Hill will not come to Mahomet, Mahomet wil go to the hill.“

Francis Bacon, Essays, 1625

Když nejde hora k Mohamedovi, bude holt muset Mohamed k hoře. Přesně tohle mě napadlo, když jsem ve středu sledoval inflační report Bank of England, který poprvé od nástupu do funkce vedl její nový šéf Mark Carney. Bank of England patří mezi centrální banky se zoufale špatnými výsledky cílování inflace. Posuďte sami. Tohle je vývoj britského CPI za posledních deset let:

Bank of England cíluje inflaci na 2%. Menší nebo rovna 2% byla inflace jen 37 měsíců. Zbylých 83 měsíců se pohybovala nad touto hranicí. Často přitom skutečně výrazně. To platí zejména pro posledního 3,5 roku, kdy se inflace pod 2% hranici nedostala ani jednou. V průměru tak britská inflace za posledních deset let dosahovala 2,6 %, zatímco od roku 2010 je průměrná inflace v Británii na 3,4 %.

Výsledky jsou o to horší, že Bank of England téměř nepřetržitě čtvrtletí co čtvrtletí tvrdošíjně očekávala relativně brzký návrat inflace zpátky k inflačnímu cíli, což byl také hlavní důvod, proč držela a stále drží úrokové sazby na tak nízkých úrovních, a proč se rovněž pustila do masivního kvantitativního uvolňování.

Opět posuďte sami. Takhle se měla například vyvíjet inflace podle inflačního reportu z února 2010. Již v polovině roku měla být na 2 % a začátkem roku 2011 pak dokonce na 1 %. Pozor na deflační tlaky, je potřeba tisknout!

Tohle je predikce ze začátku roku 2011. Inflace nakonec nebyla na jednom, ale na třech procentech. Výhled je přesto jednoznačný. Jen krátký růst ke čtyřem procentům a začátkem roku 2012 jsme opět na inflačním cíli.

Bum. Začátek roku 2012, inflace na 4 % a inflační cíl stále v nedohlednu. Nový inflační report přesto počítá s téměř okamžitým pádem inflace, takže začátkem roku 2013 již ale opravdu budeme pod inflačním cílem, a to někde mezi 1,7 – 1,9 procenty.

Realita je znovu nesnesitelně krutá. Srpen 2013, inflace na 2,9 % a stoupá. Bank of England hází ručník do ringu a projektuje inflaci na dvou procentech až někdy v polovině roku 2015:

Jak je ale možné, že je banka ochotna tolerovat inflaci tak dlouhou dobu nad dvěma procenty? Jednoduše. Prostě začne inflační cíl ignorovat a změní pravidla, kterými se doposud řídila. Když nejde inflace k inflačnímu cíli, musí inflační cíl k inflaci.

A tak jsme se ze srpnového inflačního reportu dozvěděli, že Bank of England zavádí nová pravidla; konkrétně:

• Banka nezvýší sazby do té doby, dokud míra nezaměstnanosti neklesne pod 7 % (v současnosti na 7,8 %),
• I když by náhodou klesla pod 7 %, neznamená to, že automaticky vzrostou sazby,
• Banka bere na vědomí, že inflace může být v nadcházejících 18 – 24 měsících nad 2% cílem o 0,5 % a více a je ochotna tuto zvýšenou inflaci tolerovat kvůli značným nevyužitým kapacitám v britské ekonomice,

Jednoduše přeloženo: potřebujeme držet sazby na nízkých úrovních za každou cenu, takže měníme rozhodovací proces tak, aby nižší sazby a případné navýšení QE bylo možné sloučit s našim novým mandátem.

Dámy a pánové, Bank of England nám právě představila nové „flexibilní“ pojetí měnové politiky. Znovu se potvrzuje, že žádná pravidla ve skutečnosti neexistují a stávající „pravidla“ budou dodržována jen tehdy, pokud to nebude obtížné. Bank of England samozřejmě není první chytrá horákyně mezi centrálními bankami. Například americký Fed nedávno také fakticky začal cílovat míru nezaměstnanosti. Na rozdíl od Británie však Spojené státy alespoň nemají dlouhodobý problém s inflací. Pokud by však měly a míra nezaměstnanosti nedej bože skutečně klesla ke kýžené úrovni, nemějte nejmenších pochyb o tom, že Fed vymyslí třetí pravidlo, kterým obhájí nutnost udržování velmi nízkých úrokových měr.

Co z toho plyne? Centrální bankéřům je zcela jasné, že sazby kvůli obřímu zadlužení soukromého a veřejného sektoru a stále vysokým rozpočtovým deficitům nemohou, ale opravdu za žádných okolností nemohou výrazněji růst. Znamenalo by to katastrofu a téměř okamžitý návrat dluhové/finanční krize. Ve světle těchto skutečností se proto jakékoli spekulace na utažení měnové politiky (viz výprodej na amerických bondech a zestrmění výnosových křivek na obou březích Atlantiku) jeví jako příliš optimistické a ocenění některých relativně bezpečných dluhopisů (amerických, britských) tak možná začíná být opět zajímavé.

Jaroslav Brychta

Head of Research

 X-TRADE BROKERS