Německý ústavní soud rozhoduje o budoucnosti eurozóny

Mnozí investoři se dnes shodují, že euro je v ohrožení a že mu dokonce hrozí zánik. Velké debaty se ovšem vedou o tom, kdy by k němu mohlo dojít. V těchto debatách poněkud zapadá fakt, že ohrožené není jen euro a eurozóna, ale také budoucnost Evropské unie. A to možná dřív, než by se čekalo.

Co je hrozbou pro Unii? Zasedání německého Spolkového ústavního soudu naplánované na středu 7. září. Ústavní soud oznámí rozhodnutí, zda Německo poskytnutím finanční pomoci slabším evropským ekonomikám neporušilo Lisabonskou smlouvu, přesněji článek 125 této smlouvy, protibailoutovou klauzuli. Lisabonská smlouva ovšem platí pro všechny státy, které ji podepsaly, nejen pro Německo. Pokud by německý ústavní soud uznal, že pomoc zemím v problémech je porušením smlouvy, znamenalo by to, že proti ní konaly i všechny ostatní země přispívající do Evropského fondu finanční stability.

Zmínek o tomto potenciálním milníku ve vývoji Evropské unie najdete v tisku pramálo. Pokud se k němu vyjadřují politici, prakticky nepřipouštějí možnost, že by se soud vyslovil proti přelévání peněz. Jenže pokud by výrok nakonec zněl v tom smyslu, že účast Německa na záchranném plánu pro Řecko nebyla v pořádku, je tento plán odsouzený k zániku. Bez Německa, tedy bez německých peněz je prostě nerealizovatelný – nikdo jiný nemá dostatek prostředků.

Německý příspěvek do společného fondu je největší, druhý největší přispěvatel, Francie, dává přibližně o třetinu méně. Eurozóna může jen stěží počítat s významnější pomocí od zemí „na periferii“ (tím myslím malé země). Jejich pomoc (s výjimkou Nizozemska) totiž bude o jeden nebo v případě některých zemí dokonce o dva řády menší než příspěvek Německa. Mimochodem, největší záruky z malých zemí dává Slovensko (44 procent HDP v případě pádu Itálie, došlo by k více než zdvojnásobení státního dluhu Slovenska). Přesvědčte se sami, hodnoty jsou názorně shrnuty v následující tabulce – částky jsou v mld. euro.

Aby nedošlo k nedorozumění, přidávám vysvětlující komentáře k jednotlivým sloupcům

Odstoupení Německa by malé země, které k účasti na internacionální pomoci stejně přišly jak slepý k houslím, neustály a podle všeho by byly nuceny se svých závazků vzdát. Neměly by bez Německa šanci pomoc „ufinancovat“. Určitě by bylo zajímavé sledovat, jak by se v takové bezprecedentní situaci chovala Evropská centrální banka (ale i Fed, který jí už minulosti opakovaně vypomáhal).

Pomoci by se určitě měly zúčastnit i banky a nést část ztrát. Ony držely dluhopisy, inkasovaly úroky, a když hrozí problémy se splácením, najednou žádají, aby jim jiné země zaplatily celou částku. Nedivil bych se, kdyby si evropské země vzaly inspiraci ze Spojených států a připravily žaloby.

Výrok soudu je tedy klíčový pro budoucnost eurozóny, ale nejspíš i projektu Evropské unie. Dost možná se nedočkáme definitivního výroku, ale odložení rozhodnutí. Možná nás také čeká pokus o nějaké šalamounské rozhodnutí, aby se vlk nažral a koza eurozóny zůstala celá. Pokud totiž Spolkový ústavní soud řekne, že příspěvky do Evropského fondu finanční stability odporují Lisabonské smlouvě, má to eurozóna zřejmě spočítané. Reakce trhů – od obligací přes akcie až po komodity – by byla drastická. Na spekulaci na pokles by byla zralé jak evropské banky, tak euro jako takové.

V pokračování článku v nejbližších dnech se za budu zabývat tím, co by znamenalo rozdělení eura na „silné euro“ a „slabé euro“, což je také jedna z alternativ vývoje, o nichž se diskutuje…

Tento článek byl publikován na serveru www.finmag.cz