Proč investovat individuálně

Individuální investoři mají oproti profesionálům řadu výhod. Tou hlavní je že si mohou dělat, co chtějí a čemu věří, nemusí se bát o místo. Profesionální správce peněz se nebojí o peníze klientů, bojí se o svoje místo.  Pokud nezvolíte smíšený globální fond je rozhodnutí stejně na vás.

Pokud se rozhodnete pro specializované fondy, stejně je klíčové rozhodnutí o směru vašich investic na vás, i když to tak možná na první pohled nevypadá. Pokud dáte peníze např. do fondu Emerging Markets, počítejte s tím, že v případě problémů na Emerging Market nemá manažer kam utéci, může jenom o něco navýšit hotovost. Ale nepočítejte s tím, že vše prodá a nakoupí obligace či jiné akcie, to prostě nemůže.

A i kdyby mohl, tak to stejně neudělá. Proč? Protože košile je bližší než kabát: portfolio manažer je v drtivé většině případů hodnocen za relativní výkonnost vůči benchmarku, ne za to, zda fond dosáhl zisku či ztráty. Kdyby ho výrazně překonával, byl by oslavován. Kdyby ale nedej bože byla jeho výkonnost výrazně pod indexem, dostane padáka.  A tak se manažer velmi často „sichruje“ a příliš se neodchyluje od struktury benchmarku. A ten volíte vy jako individuální investor svým výběrem fondu či ETF.

Další nezanedbatelnou překážkou je EGO správců fondů, zejména hedge fondů. Tím hůře pro individuální investory, kteří jim svěřili do správy velké peníze – vždyť jenom v hedge fondech mají investoři zainvestováno více než 3 bilióny dolarů. O podílových fondech ani nemluvím, tam je také uloženo velké množství finančních prostředků. Zároveň velká většina z nich v poslední době nepřekonává index S&P 500. Důvod? Víra ve vlastní neomylnost. Pokud individuální investoři budou dělat analýzy akcií (či jiných instrumentů) poctivě a nezpychnou, mají slušnou šanci dosahovat lepších výsledků než řada těchto správců peněz.

Jako individuální investor si sami můžete určit svoji investiční strategii a časový horizont. Dividendové akcie, růstové akcie, malé spekulativní akcie… jak je ctěná libost. Pro průměrného investora neskupujícího balíky akcií je likvidita dostatečná i u většiny menších firem.

Nejste hodnocen(a) každý měsíc, zda jste (ne)překonal benchmark. Můžete trpělivě „sedět“ na pečlivě vybraných pozicích.

Malý exkurz do historie vývoje indexu S&P500:

Přičemž ve stejném období byla na burzách ve Spojených státech přibližně tři stovky akcií, které v uvedeném období dosáhly STONÁSOBKU A VÍCE své hodnoty. Cca polovina z nich by musela být nakoupena v „mrtvém“ období mezi lety 1966 a 1982.  Celkem 29 z nich přitom stonásobné hodnoty dosáhly do prosince roku 1990, tedy v období, kdy S&P 500 se dostal na necelý čtyřnásobek roku 1966.

Pokud bych testované období pro nakoupené akcie prodloužil do “ruské“ krize v létě 1998, počet akcií, které dosáhly stonásobného zhodnocení, se rázem zvyšuje na 92. Přitom Index S&P500v roce 1998 dosáhl cca dvanáctinásobné hodnoty z ledna 1966.

Co to znamená? Příležitosti jsou vždy, jen je třeba je umět najít.  Jak? Fundamentální analýzou.