Rizika finančních trhů – kdo je původcem?

V jakémkoliv základním kurzu financí se učí, že riziko při investování se skládá ze dvou složek – z individuálního rizika konkrétní investice a systematického rizika trhu jako celku. Diverzifikací lze omezit právě individuální riziko, systematickému se investoři nevyhnou. Přesto by si měli být vědomi toho, odkud se bere a jak je velké.

Události roku 2008 přitáhly pozornost k systematickému riziku. Centrální banky a další instituce po celém světě se snažily toto riziko eliminovat. Kroků k tomu udělaly nepočítaně. Zároveň si ověřily, že pád jakékoliv banky větší než Lehman Brothers pošle finanční systém ke dnu.

Takže i když tvrdí, že strategie „too big to fail“ je mrtvá, v reálu se musí používat i nadále. I když místo „bail-out“ se bude používat „bail-in“.

Může se tak zdát, že systematické riziko bylo sníženo. Kéž by tomu tak skutečně bylo. Banky jsou mnohem více provázané, jakékoliv problémy je nutné řešit ihned v zárodku. Jinak nepůjde řetězovou reakci zastavit.

Vždyť na světě je přes 700 biliónů derivátových kontraktů. Z toho téměř 600 jsou úrokové kontrakty, navíc jsou v drtivé míře mimoburzovní. Právě ty patří k těm více rizikovým, v jejich případě k nárůstu rizika přispívají již delší dobu udržované extrémně nízké úrokové sazby, umocněné omezenou likviditou OTC kontraktů.

Tyto produkty však nemusí vlastnit jenom banky. Ve svých portfoliích je drží nejen hedge fondy – tam lze takovéto produkty předpokládat, ale i například řada fondů peněžního trhu (změnám na tomto trhu jsem se již věnoval), kde investoři hledají bezpečí, nebo třeba i certifikáty.

Ač ve snaze pomoci, tak k nárůstu systematického rizika přispívají samy centrální banky svojí monetární politikou. Kde jsou ty časy, když americké 30ti leté vládní obligace vynášely 5-6%. To investorům nevyhledávajícím riziko stačilo. Politika nulových sazeb neumožňuje investorům, dosáhnout prakticky žádného výnosu bez akceptace zvýšené míry rizika – často musí investovat na akciových trzích a inkasovat dividendy. Navíc, diskontovaná hodnota těchže budoucích dividend je nyní výrazně větší, než byla před 5-6 lety.

To jsou klasické nezamýšlené vedlejší důsledky aktivit. O to opatrněji bude muset Fed a další centrální banky zvedat sazby. Mohly by totiž poslat akciové trhy dolů.

P.S.

Poznámka na okraj – i když 20 biliónů CDS se ve srovnání může jevit jako zanedbatelná položka, pořád jde o sumu významně přesahující roční HDP Spojených států.

P.P.S.

V bankovním sektoru se opět začínají dít věci. Pozítří vyjde komentář na toto téma.