Ruská ekonomika – rizika a plány do budoucna

Tuto analýzu věnuji ruské ekonomice a její budoucnosti. Nebudu se zaměřovat na ruské chování na finančních trzích či na to, zda zavedou zlatý rubl nebo nikoli. Soustředím se na ruský zahraniční obchod plus aktuální projekty probíhající v ruské infrastruktuře, které mají za úkol omezit rizika ruské ekonomiky.

Největším rizikem je minimální diverzifikace – závislost na jednom produktu a zároveň na jednom odběrateli.

Příjmy z ropy a plynu generují zhruba polovinu příjmů ruského státního rozpočtu, proto je infrastruktuře pro těžbu a vývoz těchto surovin věnována v Rusku zvýšená pozornost. Vyšší ceny těchto komodit táhnou ruskou ekonomiku vzhůru, nízké ceny ji srážejí dolů. Exportu těchto surovin do zemí EU přes Ukrajinu jsem se věnoval již dříve.

Jak to s obchodem s ropou a plynem vypadá? Hlavním obchodním partnerem Ruska je Evropská unie a hlavním vývozním artiklem jsou suroviny, konkrétně ropa a zemní plyn. Export z Ruska směrem do EU (přes 250 miliard USD) se blíží 60% celkového ruského exportu (druhým největším odběratelem energií z Ruska jsou země východní Asie s podílem oscilujícím kolem 15%) a má následující strukturu:

• 76%… ropa a zemní plyn
• 6%… zboží
• 3%… chemické produkty
• 1%… strojírenství
• 12%… ostatní

Je tak vidět životní závislost Ruska na jednom odběrateli (Evropě), produktu (surovinách) je přítomna, přičemž navíc je využíván pouze jeden způsobu dopravy (potrubí) – viz následující graf.

 

Rusko je tak hlavní země mimo Severní Ameriky využívající potrubní přepravu, což znemožňuje rychlé převedené dodávek od jednoho odběratele k jinému.

Evropské země zatím (naštěstí pro Rusko) nemají způsob, jak omezit dovoz ruských energetických surovin. Pokud by evropské země však takovou náhradu našly, ruská ekonomika půjde ke dnu (což by na druhou stranu nebylo v zájmu evropských zemí). Proto, pokud se Evropa odkloní od Ruska, bude to naštěstí pro Rusko pomalý proces. Evropa si navíc moc dobře uvědomuje, že téměř čtvrtina zahraničních investic směřujících do Evropské unie pochází z Ruska.

Současný stav může ještě trvat řádově roky, což je doba, kterou má Rusko na přípravu. Potom by země EU mohly začít dovážet část plynu prostřednictvím LNG přes Atlantik ze Spojených států. I když asi zde jsou oči evropských politiků příliš jásavé. Díky řadě nových vrtů a těžbě plynu ve Spojených státech se USA sice pomalu stávají plynovou velmocí, otázkou je ale jejich exportní kapacita.

V minulém roce schválilo americké ministerstvo energetiky roční export plynu v objemu 100 miliard metrů krychlových. Avšak jen do zemí, s nimiž Spojené státy nemají dohodu o volném obchodu, export do zemí s dohodou o volném obchodu je povolován víceméně okamžitě.

Velký exportní LNG terminál v Luisianě by mohl být dokončen koncem příštího roku. Řada kongresmanů tlačí na zjednodušené a zrychlené povolování exportu plynu téměř všude, jen aby došlo k oslabení pozice Ruska.

Problém je v tom, kam všude budou těžařské společnosti plyn exportovat. Vzhledem k objemu těžby a rostoucí poprávce po plynu ve Spojených státech se předpokládá, že volná kapacita plynu na export nebude v nejbližších několika letech významně přesahovat výše zmiňovaných 100 miliard metrů krychlových ročně.

Zda se Spojené státy stanou významným dodavatel plynu pro země Evropské unie zůstává na obou stranách Atlantiku doslova „ve hvězdách“.

Na zajištění ne-potrubních dodávek ruského plynu má zájem hlavně Japonsko, které spolupracuje s Ruskem na výstavbě potřebných terminálů na ruském dálném východě. Spolupráce se podle dostupných informací týká projektu na ostrově Sachalin, z jehož jižního cípu je to do Japonska, co by kamenem dohodil. Tento projekt, zahrnující jal plynovody, tak i stanice na LNG, se má stát pilotním projektem při energetické spolupráci Ruska s Japonskem (a potenciálně i Jižní Koreou).

Smlouva tohoto typu (ideálně dlouhodobá – řádově na desítky let), by pro Rusko byla vítanou diverzifikací odběratelů.

Energetická spolupráce s Jižní Koreou však nebude jednoduchá, zejména kvůli vztahům se Severní Koreou. Zřejmě i proto Rusko odpustilo Severní Korei dluh ve výši 10 miliard dolarů pocházející ještě z dob Sovětského svazu. Koupilo si tím povolení k vedení potrubí z Ruska přes Severní Koreu směr Jižní Korea. Stejně by ho sotva dostali zpět, tak proč neudělat toto gesto. Práce spojené se stavbou ropovodu či plynovodu a následné tranzitní poplatky by mohly zvednout HDP Severní Korei o desítky procent.

Pokud jde o spolupráci s Čínou, zde se Rusko zavázalo k investici 18 miliard dolarů do renovace Trans-sibiřské a Bajkalo-Amurské magistrály. Tato železniční tepna pomůže zlepšit přístup čínského zboží do Evropy s tím, že se vyhne úzkému hrdlu námořní dopravy, kterým je Suezský průplav. Čína za to pomůže 5 miliardami dolarů poskytnutými na infrastruktury východních částí Ruska. Tato cesta zboží do Evropy by ušetřil přibližně čtvrtinu dopravních nákladů přes Suez.

Dost možná se do prázdnin dočkáme oznámení významného energetického kontraktu mezi Ruskem a Čínou. Kam všude směřují ruské investice si ukážeme dále.

Mapa ruské východní energetické infrastruktury

Níže uvedená mapa pochází z dílny Stratfor a zaměřuje se na energetickou infrastrukturu Ruska od Uralu dále na východ. Ukazuje připravované investice směrem zkapalněný zemní plyn. V současné době je na dálném východě pouze 1 přístav na LNG (na ostrově Sachalin). V přípravě jsou dva na dálném východě a další v Severním ledovém oceánu. Současně s tím se pracuje na výstavbě plynovodu směr dálný východ a uvažuje se o několika plynovodech zajišťujících dodávky z Ruska do Číny. Ta se přitom stále více odkloňuje od ropy a tam, kde to jde, přechází na zemní plyn.

 

Na mapě zvýrazněný „Western Oil Basin“, pomalu vysychá, těžba v něm klesá. Nejen že těžba jinde Jamalský poloostrov či východní Sibiř)je dražší, ale z jiných míst nejsou připraveny přepravní kapacity a jejich vybudování si vyžádá velké investice.

V současné době je zkapalněný zemní plyn dražší, než klasický zemní plyn dopravovaný potrubím. Důvodem jsou náklady na jako zkapalňování a opětovné zplynování v cíli určení.

Něco málu k ropě

Jednou z klíčových ruských ropných společností je společnost Rosněfť, která se v posledních letech snaží globalizovat své aktivity. Ať už spoluprací se zahraničními společnostmi na území Ruska, nebo těžbou ropy mimo území Ruska.

Pokud jde o ruské území, uzavřela mnohasetmiliardovou dohodu o spolupráci se společností ExxonMobil, zaměřenou na Arktické regiony. Společnost ExxonMobil disponuje velmi dobrými styky s Ruskem, vždyť její CEO byl prezidentem Putinem vyznamenán Řádem spolupráce.

Dalšími zaměřeními této společnosti jsou ropná pole u měst Vankor, respektive Krasnojarsk. Ta jsou pro další těžbu důležitá, protože těžba ropy na západní Sibiři klesá a pokles bude pokračovat. Pracuje se na dalších ropovodech (viz obrázek výše),

Podíváme-li se na celosvětové aktivity, najdeme její stopu v Iráku (speciálně v Kurdistánu), kde dochází k prudkému rozvoji těžby ropy, najdeme její dceřinou společnost v Brazílii. Tato brazilská společnost směřuje je kontrole 51% v oblasti Salimoes.

Shrnuto, Rusko je si vědomo své závislosti na jednom produktu a jednom odběrateli a pracuje na diverzifikaci. Bude to nějaký rok ještě trvat, ale pokud své plány dotáhne do cíle, významným způsobem posílí svoji pozici.

V horizontu jednotek let si Rusko nemůže dovolit přijít o evropské odběratele, jinak půjde ke dnu. V čase bude jeho závislost na Evropě klesat. Nesmí se ale zase stát závislým na jednom odběrateli, tentokrát východním.