Jak probudit inflaci?

To je jistě otázka, kterou si kladou představitelé měnových autorit na celém světě každodenně. Bank of Japan se tento týden rozhodla zvýšit svůj inflační cíl nad 2%, i když má již po desetiletí problém dosáhnout ten dosavadní. Stejně tak americký Fed nezvýšil klíčovou úrokovou sazbu na federální fondy, jak psal Jan Dvořák. Jádrová inflace se v USA dle CPI sice pohybuje nad 2%, avšak centrální bankou preferovaná PCE je pod a headline inflace je dokonce pod 1% na meziroční bázi. V Eurozóně je pak HICP index spíše stále k nule. Jak je toto možné, když po krizi jak dochází k ekonomické expanzi, tak využití zdrojů k tvorbě produktu se dostává do bodu, kdy cena těchto vzácných zdrojů zákonitě narůstá a s tím růst cenové hladiny agregátně? Buď tedy produkt, měřený HDP neroste dostatečně nad dlouhodobý potenciál (případně je špatně měřeno) nebo zdroje se staly neomezené a tak nemají tendenci narůstat na ceně.

Růst produktu je sice pod potenciálem v Evropě, ale ne tak v Japonsku či USA, i když je pravda, že od 2008 je meziroční změna zhruba poloviční oproti předchozím pokrizovým periodám. A právě Japonsko je klíčová ukázka spíše deflace než inflace. Jistě v Japonsku neroste HDP ani 1%, ale existuje problém “nulové” imigrační politiky a stárnutí populace, které výrazně snížily hladinu potenciálního růstu k nule.

V poslední době se hovoří o poklesu produktivity a anemickém růstu ekonomik v porovnání s mnohem vyšším potenciálem. Toto je však velmi sporné, jelikož nelze doposud přesně měřit sektory jako “sdílená” ekonomika typu Airbnb či Uber, a podobně. Co je však důležité jsou ony zdroje. Nelze dnes tudíž měřit využití zdrojů pouze domácích, ale rovněž těch globálních, které mezinárodní firmy využívají a omezují tak jejich rychlejší cenové zhodnocení.

Svou podstatnou roli má jistě politika centrálních bank samotná, která dlouhodobě zaměřená na cílování nízkých inflačních cílů dostala v konečném důsledku inflační očekávání do klesající spirály. Samozřejmě za pomocí procesu odpákování nezdravě předlužených domácností v realitním sektoru (snížení velocity peněz) po propuknutí finanční krize a posledně rovněž výrazném poklesu ceny ropy. Pohlédněme na inflační očekávaní podle průzkumů a podle ocenění na trhu:

Často je to právě cílování inflačního očekávání nikoli jen inflace samotné, které ovládá chování subjektů v ekonomice. Pakliže velmi nízké, dochází k odkládání spotřeby do budoucna, firmy nemohou tak prodat nyní a nenajímají zaměstnance, kteří tudíž nedostávají výplatu ke spotřebě. To je jistě proč Bank of Japan zvýšila inflační cíl, i když je jisté, že jej nemá reálně moc šanci dosáhnout. To jistě může krátkodobě zapůsobit. Nicméně, v případě Japonska je zřejmě jako jediné řešení nakonec stejně jistá forma monetizace vládních výdajů (politika helikoptérových peněz).

Tudíž, s tím souvisí to, že stimulovat výrazně růst produktu nad potenciál a zvýšit růst cenové hladiny na zdravější hodnoty nelze donekonečna jen politikou centrálních bank. Je nutný fiskální stimul s multiplikátorem . Probudit tak výrazněji poptávkovou stranu přímo minimálně na jistou dobu, než se dostane do stavu setrvačnosti, kde “převezme otěže” již soukromý sektor.

Uvidíme, co například v USA přinesou volby v listopadu a možná se již dozvíme více z prvních debat finálních kandidátů Clintonové a Trumpa od příštího týdne, kde jistě bude jistý fiskální stimul jedním ze sledovaných témat.

Závěrem se pojďme podívat na vývoj cen kontraktů na 10-ti leté a 2-leté americké vládní dluhopisy a jejich komoditní poměrový spread na burze v Chicagu, kde je patrný opětovný nárůst a tudíž očekávaní nižších výnosů dlouhodoběji při nižší inflaci (SOL Trader, denní data), klikněte na obrázek pro zvětšení: