J. Hladík, V. Nekvapil: Analýza a scénáře vývoje v ČR

Jan Hladík: Uvedená analýza je vypracována ve spolupráci s kolegou Václavem Nekvapilem. Pod článkem jsou uvedeny doplňující poznámky a zdroje informací. Vycházíme z oficiálních statistik, z analýzy fundamentů globálního dění a z interních zjištění při komunikaci se státní, ale i byznys sférou nejen z ČR. Analýza nejprve pojednává o makro a mikro ekonomických proměnných v kontextu politické reality ČR. Na tomto základě pak představuje pravděpodobnostní scénáře budoucího vývoje pro nadcházející dva roky.

 

Úvod

Příští dva roky budou pro českou ekonomiku obdobím mimořádné vnější zranitelnosti a vnitřní nestability. Strukturální problémy projevující se již v období před krizí (rostoucí státní dluh, nedostatek velmi kvalifikované i nekvalifikované pracovní síly, politická nestabilita, koncentrovaná sektorová závislost, negativní motivace občanů) znásobily efekt ekonomické krize a komplikují schopnost země její dopady sanovat. Existence samostatné měny je vnímána jako pojistka proti nestabilitě, ale dojde-li k pokračování krizového vývoje eurozóny, oslabení evropských bank, a tím i omezení úvěrování firem v Německu, koruna českou exportní ekonomiku závislou na objednávkách německých subjektů neochrání od dalšího propadu. Naproti tomu Německo v obdobích svého poklesu využívalo možnost levnějšího dovozu z ČR, který však s rostoucí konvergencí ztrácí na atraktivitě na úkor levnějších zemí východní Evropy.

Od roku 1996 neměla Česká republika stabilní většinovou vládu. Vlády se buď opírají o nejmenší možnou většinu v Poslanecké sněmovně (101:99), nebo jsou menšinové[1], omezované Senátem s převahou opozice či oslabené spory s nejmenšími koaličními partnery – často platí více faktorů současně. Tento stav produkuje zdánlivou nehybnost a tedy stabilitu vývoje bez zásadních obratů a předvídatelnost omezených vládních politik, která je však ve skutečností neschopností řešit zásadní otázky na úkor politických konfliktů. Kupříkladu zahraniční politika nejen ve vztahu k EU, ale i k proměnám mocenského uspořádání na globální úrovni. Občané neumějí efektivně využívat možnosti politického systému, který je relativně otevřený.

 

Veřejný dluh a rozpočet

Dluh veřejných rozpočtů dosahuje  37,8 % HDP (2010), což je z hlediska zemí EU 7. nejlepší výsledek. Varující je však jednak trend, s jakým dluh v posledních deseti letech narůstá (ze 13,4 % = 289,3 mld Kč v roce 2000 na 37, 8 % = 1 344,1 mld Kč v roce 2010), ale především neschopnost vlády jej efektivně kontrolovat a řídit. Vládní škrty míří obvykle populisticky do oblasti sociální transferů, mezd státních zaměstnanců[2] a jednotlivých největších infrastrukturních investic, ale nezaměřují se na celkové zefektivnění státní správy, její strukturální reformu a efektivní a trvalé úspory. Takto pojaté škrty jednak demotivují již tak málo funkční státní administrativu[3] a podvazují ekonomický růst závislý na infrastruktuře (dálnice do odlehlejších průmyslových regionů, přístup k vysokorychlostnímu internetu, pobídky a funkční modely pro aplikovaný výzkum, podpora podnikání a inovací, apod.).

V případě, že dojde k pádu současné vlády a podílu “levicové” opozice na moci, je pravděpodobné, že tento trend se zásadním způsobem nezmění, ale úspora výdajů bude ještě více hledána v oblasti infrastruktury a státních politik podpory průmyslu a podnikání, zatímco sociální transfery – okleštěné dnešní “pravicovou” vládou – budou opět navýšeny. Na straně příjmů již dnes panuje zvyšující se neschopnost státu vybírat daně od podnikatelů (např. u daně z příjmů fyzických osob podávajících daňové přiznání byla v roce 2010 výtěžnost přibližně 77 %), zapříčiněná primárně častou změnou právních norem, neefektivitou byrokracie, extensivní administrativní zátěží podnikatelů, mezerami v zákonech a složitostí systému obsahujícího celou řadu nejasně definovaných výjimek. Současná vláda na rok 2014 schválila zřízení Jednotného inkasního místa, které má usnadnit výběr daní a zdravotního a sociálního pojištění. Nicméně ministr financí se dobrovolně připravuje o značnou část finančních příjmů. Převzetí moci “levicí” by pak mohlo znamenat další oslabení schopnosti podnikatelů vůči “svému” státu vyžadovat efektivitu a podporu podnikatelské činnosti. V případě znovuzavedení progresivního zdanění budou postiženy přesně ty skupiny, které by z věcného záměru progrese měly naopak těžit. Daňová progrese se nejspíš dotkne příjmů lépe placených zaměstnanců a podnikajících fyzických osob, nikoli osob právnických, přínos do státního rozpočtu tak bude minimální, resp. záporný (snížení spotřeby, nižší výběr DPH, růst nezaměstnanosti, sociální tenze).

Se vstupem do nové finanční perspektivy EU po roce 2014 bude klíčové, zda bude česká vláda schopna stanovit (a následně v EU vyjednat) priority pro čerpání z jednotlivých strukturálních fondů a přizpůsobit je možnostem státu při spolufinancování projektů (především v oblasti infrastruktury a životního prostředí). Také zde panuje neefektivní, nepřehledný a ke korupci náchylný systém 26 operačních programů spravovaných mnoha subjekty. Změna v této oblasti je však neprůchodná, neboť decentralizovaný systém umožňuje uspokojit klientelistické zájmy různých politických stran na centrální i na regionální úrovni.

 

Měna

Představa o české koruně jako bezpečné investiční měně, safe heaven v rozbouřených vodách volatilních forexových trhů, je nebezpečnou iluzí, skoro až mýtem. Česká měna může tuto roli plnit jen v relativně krátkém období, kdy může některým investorům posloužit jako krátkodobá spekulační příležitost, či do doby než se stabilizuje kurz eura. Jakmile však euro začne oslabovat, bude jej česká koruna následovat z důvodu navázanosti na ekonomiku eurozóny (83,4 % celkového exportu[4]) a dopadů přelévání problémů bank do reálné ekonomiky posílí vůči euru o cca 2-3%. Korunu nechrání ani zlaté krytí, dosahující jen na evropské poměry výrazně podprůměrných 1,6 % hodnoty oběživa. Toto nekrytí může v případě hromadných spekulací na růst kurzu koruny vůči euru způsobit totální úpadek koruny (na trhu by se koruna projevila jako množství potištěného papíru). ČNB totiž nemá dostatečné rezervní kapacity, aby pokryla “útok” tržních aktérů, podobný tomu, co v roce 1994 provedl s britskou librou George Soros.  Závislost na německé poptávce se s mírným zpožděním odráží na výkonnosti českých podniků (viz graf ukazující korelaci českého HDP s německým), český trh služeb je současně tažen dolů slábnoucí poptávkou vyvolanou obavami z další krize i omezením investic státu, firem a v menší míře domácností.

Prvotní nízké výnosy vládních dluhopisů odrážely pouze aktuální situaci. Díky prohlubování strukturálních problémů se snížila kredibilita ČR a výnosy dluhopisů tak vzrostly – první letošní emise zaznamenala nárůst o téměř čtvrtinu ve srovnání s říjnovou emisí 2011. Rating ČR pravděpodobně neutrpí. V letošním roce můžeme očekávat další emise státních obligací. Státní pokladna sice získá některé prostředky, ale díky mizerným ekonomickým fundamentům nejen v eurozóně lze očekávat nárůst výnosů a tím i prodražení obsluhy tohoto dluhopisového financování rozpočtu. Struktura vlastníků státních dluhopisů navíc není příliš jasná, nicméně vlastníci větších objemů tím získali prostředek k nátlaku na stát.

Česká politická reprezentace je dnes nebývale jednotná v odmítavém stanovisku k přijetí eura[6], kdy v souvislosti s řeckou dluhovou krizí pozitivně rezonuje odpor Slovenska k účasti na její sanaci a jeho negativní zkušenost s eurem. Krize eurozóny na nás dopadne v takové, ne-li větší míře, v jaké dopadne na Německo. Budou-li však země jako Německo, Francie a další státy hledat východisko z agónie eurozóny v upevnění fiskální a rozpočtové disciplíny zemí EU, bude ČR postavena před rozhodnutí, zda se k tomuto jádru přidá. Pravděpodobné záporné rozhodnutí ČR povede k jejímu vyloučení z rozhodovacího procesu EU, jehož důsledky však bude i nadále nést.[7] Velkou otázkou je, co takové jádro vlastně pro ČR znamená? Nyní se totiž summitový systém v EU velmi liší od toho, co je vyjednáno v předchozích unijních smlouvách, spíše připomíná koncert velmocí 19. století, v němž hlavní prostor vymezuje Německo s Francií. Tato situace, kdy ČR musí kupovat své místo u jednacího stolu, podkopává samotnou ideu integrace a společného řešení problémů.

 

Makroekonomická rizika

Česká vláda nadhodnocuje odhady ekonomického růstu v době projednávání státního rozpočtu, následně však data s ohledem na vývoj ekonomiky reviduje, ale ani tak se nepotkává v posledních letech s realitou. V takové situaci nelze ze strany politických aktérů očekávat jakékoli strategické chování. Například ještě v říjnu 2008 odhadovalo Ministerstvo financí hospodářský růst pro rok 2009 na 3,7% HDP a dimenzovalo rozpočet na této úrovni, přičemž již o tři měsíce později prognózu korigovalo na 1,4% (skutečný výsledek byl naopak propad o 4,7%). Pro rok 2012 předkládá ministr financí rozpočet postavený na odhadu růstu HDP na 2,5%, již dnes připouští, že nemusí dosáhnout ani 1% (odhady dalších finančních institucí viz tabulka).

Prognózy HDP na příští rok (růst/pokles HDP v procentech)

Ministerstvo financí	2,1
Česká národní banka	2,2
Komerční banka[8]	1,7
UniCredit Bank	1,6
Všeobecná zdravotní pojišťovna	1,5
ČSOB[9]	1,1
Citi Bank	0,6
Raiffeisen Bank	0,3

 

Vzhledem k tomu, že eurozóna bude spokojená s jakýmkoli kladným výsledkem růstu (cca 0,2%), nelze očekávat, že by ČR tuto hranici výrazně překonala. Od 1. 1. 2012 se zvyšuje DPH, kdy snížená sazba roste z 10 na 14% (základní zůstává na 20 %), o rok později by se obě sazby měly sjednotit n 17,5 % – premiér Nečas však již dnes hovoří o tom, že v případě nepříznivého vývoje ekonomiky se sjednotí až na 19 %, což je velmi pravděpodobný scénář, který bych viděl spíše v cílové sazbě 20 %. Tato daňová zátěž negativně ovlivní spotřební chování obyvatel a zvýší náklady na jejich živobytí. Průmyslu prudce klesají domácí zakázky, zpomalují i zahraniční zakázky, stavebnictví je v hlubokém propadu (zvýšení snížené sazby DPH o 4 % jej do budoucna ještě prohloubí), stagnující spotřeba obyvatelstva drží při zemi i další odvětví.

Již dnes rostoucí inflace (za rok 2011 se očekává průměrná míra inflace 1,9%) bude podpořena růstem DPH a dvojím navýšením spotřebních daní z tabáku (2012 a 2014)[10], ceny plynu (v průměru o 5%) a nárůstem poplatků ve zdravotnictví. Růst inflace (odhad ČNB je 3,2% v roce 2012) bude slabě mírnit snaha obchodníků ve zbytných sektorech zvrátit klesající poptávku a promítnout část nárůstu DPH do vlastní marže.

Česká ekonomika trpí přílišnou závislostí na automobilovém průmyslu (Škoda, Hyundai, Toyota, Peugeot), jehož portfolio však odráží poptávku v době krize (malá auta, nejnižší třídy, silný export do Asie) a je tak střednědobě stabilní. Vláda představila v listopadu 2011 ambiciózní exportní strategii zaměřenou na snížení exportní závislosti ČR na zemích EU z dnešních 83,4 % na 70 % v roce 2020. Vláda však nemá kontrolu nad lokálním průmyslem, ten je většinově vlastněn zahraničními strukturami. Dosažení takového exportního rozvržení je tedy spíše problémem mikroekonomické úrovně. A ta až na výjimky není nijak výrazně inovativní, či je velmi zatížena administrativou a neefektivní ekonomickou diplomacií (v této oblasti přetrvává dlouholetý kompetenční spor mezi Ministerstvem zahraničních věcí a Ministerstvem průmyslu a obchodu).

 

Mikroekononomická rizika

Z původního ambiciózního plánu důchodové reformy zbyl po mnoha kompromisech mezi stranami koalice nakonec zákon, který povede k dalšímu oslabení bilance veřejných financí vyvedením prostředků důchodového účtu do soukromých fondů, a to s minimálním pozitivním efektem pro systém.[11] Domnívám se, že převažují negativní dopady, ty rozvedu v chystaném samostatném článku. Schválený zákon očekává spuštění reformy od roku 2013, ale je pravděpodobné, že bude, stejně jako daňová reforma[12] a nový občanský zákoník, odložena až na rok 2014.

Český bankovní sektor je v dobré kondici, což prokázaly i evropské zátěžové testy. Úroveň kapitálové přiměřenosti českých bank se dlouhodobě pohybuje mezi 14-15 procenty. Potenciální riziko však představuje možnost, že by si matky českých bank (Société générale, Erste, KBC, UniCredit, …) posílily likviditu pomocí účelových dividend pro sanaci vlastních aktiv. Rizikem by byla také realizace plánů části EU na hierarchizaci národních regulátorů při dohledu nad bankami s dceřinými společnostmi v jiných státech, která by takové “vysávání” umožnila. Proti tomu se systematicky vymezuje ČNB. Dluhy domácností sice rostou,[13] ale udržitelným tempem brzděným zpřísněním podmínek pro poskytnutí hypoték v posledních třech letech. Potenciální problém pro finanční rozvahu bank představují neprodané (a často za předkrizovou cenu neprodejné) nemovitosti zatěžující úvěrující banky, které obvykle financovaly až 90% hodnoty developerského projektu. Tento problém se dotýká odhadem 7000 bytů či nebytových prostor (v průměrné hodnotě 100.000 EUR), které při současném propadu realitního trhu představují de facto nadhodnocená aktiva bank. Ta mohou ohrozit schopnost bank dostát svým závazkům a potenciálně vyvrcholit hromadnými výběry vkladů, jež jsou jištěny jen malou měrou. Stát by se v případě sanace bank zatížil dalším, takřka nevratným dluhem.

Značně dynamickou investiční oblastí je v ČR energetika. Loňská vládní regulace omezující dotace do foltovoitaických elektráren[14] zbrzdila růst[15] i výnosnost této oblasti a současně znejistěla investorské prostředí, pokud jde o předvídatelnost regulace v České republice.[16]Podobný zásah státu a omezení dotací se v roce 2012 dotkne pravděpodobně výroby bioplynu. V oblasti elektroenergetiky je ČR stabilně jedním z největších vývozců elektřiny v EU (14948 GWh po odečtení dovozu). V roce 2012 a 2013 se očekává rozhodnutí energetické společnosti ČEZ (stát drží 69 % podíl) o rozšíření jaderné elektrárny Temelín, ekonomická návratnost této investice (cca 80 mld Kč[17]) je však značně nejistá a půjde o politické rozhodnutí a sázku na další rozšiřování exportního charakteru české elektroenergetiky. Dalším významným státním rozhodnutím v letech 2012-2014 bude o pokračování těžby hnědého uhlí za stanovené hranice, které rozhodne o budoucím osudu teplárenské soustavy (rozpad na decentralizované zdroje, zvýšení podílu plynu v energetickém mixu). Budoucnost těžby uhlí se rovněž promítne do zvýšení cen energií, a tím i do růstu cenové hladiny a zvýšení nákladů podnikání, či domácností.

Spotřeba domácností po mírném oživení na počátku roku 2011 opět klesá – v letošním roce klesne meziročně o 0,6 %, příští rok poklesne zhruba o stejnou část – 0,5 %[18]. Indikátorem návratu do recese může být poslední výzkum veřejného mínění[19], podle něhož 58% občanů očekává zhoršení své ekonomické situace a jen 14% čeká zlepšení.

 

Scénáře vývoje

Vycházím z existence slabé a nestabilní vlády, v níž hlavní strana (ODS) postrádá silného  lídra, druhá strana (TOP 09) nemá před krajskými volbami (podzim 2012) voličskou základnu v regionech a třetí strana (populistické hnutí VV) ztratila po sérii korupčních skandálů 4/5 voličů. Opozice posiluje jen nepatrně, ale frustrace společnosti se přelévá do veřejného prostoru, což vede k nárůstu aktivit nejen populistických, ale i relevantních protestních hnutí. Scénáře ekonomického vývoje závisí na budoucím stavu eurozóny a světové ekonomiky, její vývoj je dlouhodobě negativní, fundamenty odporují politickým a mediálním proklamacím. Doporučuji počítat se dvěma možnostmi, i když je zde příležitost pro náhlé zázraky:

1) Rozpad eurozóny v její stávající podobě, vypuknutí dluhové a následně ekonomické krize

70 %

Krizový vývoj, který počítá s postupným vyvrcholením dluhové krize v EU, ale i v případě USA a dalších zemí. Rozpad eurozóny iniciovaný Německem, jež bude chtít vytvořit vlastní měnovou strukturu tzv. „severského eura (nebo marky?)“, složeného z ekonomicky nejaktivnějších a strukturálně nejsilnějších zemí EU. Posílení role Německa jako přirozené mocnosti v regionu západní a střední Evropy. Toto nové uspořádání bude otestováno trhy. Celý projekt je omezen špatnou situací jednotlivých zemí EU. Česká koruna by se mohla stát cílem investorů, hledajících krátkodobé zhodnocení. ČR hrozí propadnutí do hluboké hospodářské recese, což posílí nedůvěru trhů v domácí ekonomiku a v možnosti politické reprezentace. Volatilita měnového kurzu zvýší spekulativní potenciál koruny, což vyvolá obavy o udržitelnosti veřejných financí. Následný prudký nárůst výnosnosti státních dluhopisů sníží kurz koruny, což umocní inflační tlaky. Banky úvěrující developerské stavby mohou upadnout do krize, také pod tíhou rizikových spotřebitelských půjček a hypoték. Zvyšování úrokových sazeb pak podpoří proces zadušení ekonomiky. V kombinaci s poklesem příjmů, vzrůstu nákladů a růstem nezaměstnanosti vyvolá nárůst defaultů u domácností i podniků. Prohloubení všech strukturální a sociální problémů přinese delegitimizaci politických elit. Scénář je vzhledem k faktickým fundamentům možno kombinovat s níže uvedenými pravděpodobnostmi.

15 %

Vznik evropské federace, což se může setkat s odporem voličů i vlád na úrovni EU. V ČR by byl takový krok terčem kritiky prezidenta a velké části aktivních stranických politiků. Riziko oslabení pozice ČR v případě neschopnosti aktivně vyjednávat. Prohloubení závislosti na Německu jakožto vůdčí síle federalizace se všemi důsledky pro export a domácí poptávku. Tento scénář se postupně projevuje právě nyní, začátkem února 2012, kdy premiér Nečas lavíruje s nejasnou vyjednávací pozicí mezi “nejspíšnepřijetím.” Neschopnost dosáhnout win-lost či win-win dohody pro ČR. 

15 %

Nezvládnutí dluhové krize v EU a rozpad eurozóny. Vysoce nákladný a velmi rizikový scénář vývoje, na základě kterého by státy EU mohly přistoupit na realistický a mocenský způsob vedení diplomacie. ČR je slabá ve tvorbě vlastních vyjednávacích pozic, mohla by tedy promeškat šance k bližšímu přimknutí se k Německu. Tento scénář je však historicky podložený. V minulosti se všechny strukturálně rozdílné měnové unie rozpadly v procesu měnových válek s ostatními měnovými vyzyvateli (dnes především čínské remnimbi pro hegemonii dolaru) či pod tíhou vlastních strukturálních problémů, jakých jsme svědky i v případě EU.

 

2) Zachování ekonomické stagnace a restrukturalizace dluhů uvnitř eurozóny

60 % 

Slabý růst okolo (spíše pod) 1% v dalších dvou letech, vyvolaný negativními nabídkovými i poptávkovými šoky s nepříznivým vývojem na finančních trzích a dále i ve finančním sektoru. V ČR dojde k dočasnému obnovení recese  v důsledku slabé spotřebitelské a investiční poptávky v zahraničí. Velké ekonomiky provedou další fáze „kvantitativního uvolňování“, čímž opět vzrostou ceny energií a komodit. Inflační tlaky dále na domácí úrovni podpoří růst cen daný zvýšením spotřebních daní. Centrální banka bude mít prostor pro růst úrokových sazeb. Růst spotřebitelských cen se zvýšenými úrokovými sazbami pak ale povede k hlubšímu utlumení poptávky (další propad sektorů stavebnictví, těžkého průmyslu a služeb navázaných na subdodávky německým podnikům). Banky úvěrující developerské stavby mohou upadnout do krize. Uvedený scénář přináší možná politická rizika pro současnou vládu, kterýkoli z koaličních partnerů může podpořit vyslovení nedůvěry na základě kalkulace politických zisků.  Opozice v podobě ČSSD a KSČM v tomto scénáři posílí na svých preferencích a dá se předpokládat, že v následujících volbách by vládu sestavovala právě ČSSD. Vývoj ale může podpořit nové, populisticky orientované aktéry. V případě velmi negativní ekonomické situace obyvatel hrozí nárůst sociálních konfliktů, které si vyžádají větší správní náklady ze strany veřejných výdajů a posílí politická rizika pro celkovou politickou reprezentaci, ne-li pro státní zřízení.

25 %

Scénář odpovídá oficiálním prognózám a předpokládá dočasné přerušení pozvolného oživování české ekonomiky, které bude obnoveno v roce 2012. Inflace se bude pohybovat v mezích inflačního cíle ČNB a nezaměstnanost začne postupně klesat. Měnový kurz bude posilovat a kompenzovat tak pomalu rostoucí příjmovou strukturu obyvatelstva. Společnost se nemusí radikalizovat a vymezovat proti politickým elitám. Úrokové sazby by měly zůstat stabilní, pouze v případě vyšší inflace budou korelačně růst.

15 %

Ekonomický růst nad 1,5%, podmíněný uklidněním trhů v EU. Následný nárůst exportu do Německa a na rozvojové trhy dle strategie Ministerstva průmyslu a obchodu. Slabé měnové intervence ČNB, které by posílily spotřebitelskou poptávku podniků i obyvatel. Tento scénář je velmi ovlivněn situací na světových trzích a v eurozóně, která by mohla přistoupit k inflačnímu uvolňování měny a tím znehodnocovat míru dluhu. V praxi by to však znamenalo pouhé další oddálení problému, nikoli jeho řešení.

 

---