J. Hladík: Česko chce dobrovolně vyhodit 90 miliard

Česká politická garnitura se rozmýšlí, zda spolu s Mezinárodním měnovým fondem přispět k záchraně eurozóny. V neděli 11. prosince jsme se to mohli doslechnout v Otázkách Václava Moravce. Měly bychom se prý podílet částkou 89 až 90 mld. Kč v podobě půjčky. Považujme tuto částku za dar účastníkům eurozóny, který k záchraně rozhodně nepovede. Ani nemůže.

Zvětšovat dluh předlužených zemí vnucenými půjčkami jejich dluhový problém nevyřeší. Přičemž nejde pouze o jednu, dvě země. Jedná se minimálně o plných 17 zemí eurozóny. K nim samozřejmě přičtěme Japonsko a v jistém ohledu nutně Spojené státy americké. Naši političtí reprezentanti v Otázkách Václava Moravce argumentovali, že půjde o příspěvek do Mezinárodního měnového fondu (MMF). Možná tím chtějí zamezit kritice euroskeptiků a proto si vybrali tuto mezinárodní instituci. Tak či tak nemohou zcela zastřít fakt, že MMF není žádný věřitel poslední instance (jako je za něj považována Evropská centrální banka, FED, apod.) a na záchranu eurozóny nemá peníze.

Zachránci nemají prostředky k zachraňování

Vezměme to však popořadě. Situace je taková, že záchranu eurozóny nedokáže zajišťovat ani k tomuto účelu přímo zřízený fond – Evropský fond finanční stability (EFFS). Tento tzv. záchranný systém je ale tak silný, jako jeho nejslabší část, a to doslova. Za závazky záchranného fondu ručí příjemci jeho pomoci. Tudy logická cesta zadlužených zemí určitě nevede. Přesto se navzdory popsané situaci uvažuje o zavedení společného eurozónního dluhopisu.

Když už se pozornost upřela také na MMF, je třeba zmínit, že ten nebyl ustaven pro řešení problémů takového rozsahu, o který se dnes jedná, přičteme-li také Japonsko a USA. Měl poskytovat malé půjčky zemím 3. světa. Pomáhat finančně zemím rozvinutého světa nebylo nikdy jeho posláním. MMF nyní zbývá k dispozici 385 miliard $, což nestačí ani na financování Itálie! Postupně se tedy v zájmu oddalování nevyhnutelného dostáváme do situace, kdy se objem nutných prostředků k další „záchraně“ dostane mimo jakékoli možnosti případných poskytovatelů.

Schwarzenberg a Sobotka to vidí jinak

Přes tato volně dostupná fakta jsem ale sledoval účelovou, či naprosto nezodpovědnou debatu mezi předsedou TOP09 aČSSD. Schwarzenberg v OVM řekl: „Já považuji platby z naší strany jako formu pojistky, prostě platíme do společné finanční pojištovny Evropské unie.“ Předseda TOP 09  mě svým vyjádřením vede k otázce, co tedy ve skutečnosti znamená oblíbené volební heslo jeho strany o tzv. dobrém hospodáři? Ve světle ekonomických faktů je pak zajímavá i tato Schwarzenbergova citace, kterou Česká televize poskytuje na svých stránkách: „To, co se nyní stalo, popsal tak, že se dvě velké země dohodly a přinutily ostatní.“

Myslím, že lépe tu zmiňovanou pojišťovnu popsat nelze. Korunu tomu nasadil Bohuslav Sobotka, který půjčku do předluženého systému kolektivní nepomoci spojuje s účastí na jádře evropské integrace. Jinými slovy je náš stát natolik bohatý, že si může dovolit 90 miliardami financovat něco, co je neufinancovatelné, avšak politicky korektní. Předseda ČSSD chtěl asi mermomocí ukázat, jak velký je to Evropan, hlavně dokud těch 90 mld. ještě dokážeme odvést ve formě daní. Předseda TOP 09 nám z druhé strany hrozí Ruskem a přitom dodává, že nás k tomu přinutily dvě země z Evropy mimo demokratický proces. Tak kdo je nám tedy tou hrozbou?

Řekl bych že větší hrozbu pro nás představují všichni ti, co chtějí svou image ve smyslu „nestát mimo“ kupovat za peníze daňových poplatníků. V současném kontextu nás navíc ministr financí Miroslav Kalousek varuje před tím, jak to bude v nové ekonomické krizi husté a jaká budou padat tabu. Přesto se v této hustotě chceme vyrovnávat s církvemi, zvedat spotřební daně, vzdát se daňových příjmů z dividendových výnosů, atd. Političtí zástupci zkrátka chtějí nadále negativně ovlivňovat ekonomickou situaci ČR a ještě si mohou dovolit darovat předluženým zemím 90 mld. Kč.

Být mimo nebo být mimo?

Nechci, aby tato argumentace velebila postoj ODS a Petra Nečase. Jejich zdánlivý euroskeptismus zakrývá, že sami netuší, co jiného by v případě neposkytnutí oněch 90 mld. měli dělat. Situace Petra Nečase však není příliš jednoduchá. S ministrem zahraničí Schwarzenbergem bojuje o vliv na evropské záležitosti, navíc jde o předsedy nejsilnějších koaličních stran. Když se nyní předseda TOP 09 shodnul i s předsedou nejsilnější opoziční strany ČSSD v médiích, tlak na Nečase se zvýšil. TOP 09 i ČSSD nyní mohou působit velmi proevropsky a dostávají tak nejen Nečase, ale i republiku do situace, kdy nesouhlas s poskytnutím půjčky uškodí ČR více, než její poskytnutí. Ať už rétoricky, mediálně či ekonomicky.

Rétorika pracuje se silnými slovy. Jde prý o záchranu eurozóny, o zajištění globální hospodářské stability. Každý, kdo se proti tomu postaví bude označen za kazisvěta. To je nezáviděníhodná pozice.

Naštěstí však neexistují pouze oficiální, vnucované zprávy. Můžeme se podívat, že situace bank v předlužených zemích eurozóny je také velmi špatná. Můžeme se podívat, jak se tyto problémy řešily před pár lety. Ano, centrální banky začaly vytvářet nové peníze, aby jimi mohly splácet nejen vlastní, ale i soukromé dluhy bank. Například mimo oficiální, Kongresem posvěcený záchranný program TARP ve Spojených státech amerických poskytla tamní centrální banka, FED půjčku v hodnotě 1,2 bilionu $ soukromým bankám nejen z USA! Dobře se podívejte, najdete mezi nimi i francouzskou skupinu Societe Generale, která přece nedávno nečelila vůbec žádným potížím, jak nás Nicolas Sarkozy přesvědčoval. Ve skutečnosti již v květnu 2008 obdržela 17,4 mld. $ od FED, od americké centrální banky, jež tím více zadlužila americké daňové poplatníky. Nešlo ale o jedinou evropskou banku, jež byla v problémech již s nástupem finanční krize v roce 2008… Ano, tohle ujišťování z úst politických reprezentantů považuji za hodné maximálnímu zbystření.

Díky výše popsané situaci prostředků MMF a EFFS si zřejmě uděláte obrázek, jak půjčením vlastních 90 mld. prospějeme globální hospodářské stabilitě.

Co můžeme očekávat

Co se tedy bude dít dál? Lze předpokládat, že evropská elita, banky a regulátoři nadále budou hledat řešení, jak oddalovat nevyhnutelné. Mohli by začít s odepisováním dluhů sobě navzájem, v tom je dosud prostor, ale když se nabízí jistý zdroj financování z daní, proč něčím radikálním ohrožovat vlastní pozice? Pokud současné reálie spojíme s nejednou historickou analýzou, nabídne se jako řešení předlužených států a bank uchýlit se k inflaci. Tato trojjediná eurokracie ví moc dobře, že nemá žádný volný kapitál k rekapitalizaci celého bankovního systému, ať už před jeho pádem, či po něm. Rekapitalizace bankovního systému si bude žádat vznik nových peněz, což v současném systému znamená větší zadlužení daňových poplatníků. Vedlejším produktem takové aktivity centrálních bank je inflace, s jejíž pomocí se lépe snižuje hodnota dluhu.

Matematická logika je však neúprosná. Již tak zadlužené a mnohdy předlužené státy hodlají nadále ještě více zadlužit své občany, aby takto vzniklé prostředky poskytly soukromým bankám. Banky ale nejsou zdravé, pouze „příliš velké na to, aby mohly padnout.“ Myslíte si, že něco takového existuje na volném trhu?

V OVM si tak notoval předseda TOP 09 s rádoby sociálnědemokratickým předsedou ČSSD. Oba podpořili bankovní socialismus.

Minulý článek Jana Hladíka na téma „Kdo má skutečnou moc“ najdete zde na webu.

10 dosud nejčtenějších článků na serveru:

• Něco velkého je zřejmě ve vzduchu. Děje se něco s eurem?
• Dvě aktuální krize.  Co na to Německo?
• Kdy a jak skončí krize zadlužených zemí?
• Evropské domino – 1 obrázek za 1000 slov
• Kdo se dostává k politické moci? Bankéři.
• Hledáte bezpečný přístav? Podívejte se na sever Evropy
• Bankovní CDS naznačují blížící se kolaps finančního systému
• Blíží se dvourychlostní eurozóna? Ano.
• Co nám říká trh obligací
• Trh nemovitostí – velký kolaps 2015 začíná 2012