Vilém Vrzala: Evropská krize neexistuje, zato fiskální útes se blíží

Máme tu druhý listopadový článek soutěžící o Silver Eagle.  Zájemci, posílejte i nadále své příspěvky.

Na současném zpravodajství ze světa ekonomiky a financí mne fascinuje jedna zajímavá věc, totiž že nejpalčivější problémy zůstávají téměř bez povšimnutí, odborných komentářů, bez veřejné diskuse a naopak témata zabývající se bezvýznamnými či dokonce neexistujícími problémy jsou ve světových médiích číslem jedna a jsou bouřlivě diskutovány.

Něco takového jsem nezažil od dob, kdy zmanipulovaná totalitní média informovaly o tom, kdo komu zaslal blahopřejný telegram, ale o událostech ve světě se člověk nedozvěděl vůbec nic. Tehdy si bylo možno naladit „štvavou“ vysílačku z ciziny, dnes je nutno surfovat mezi blogy na internetu.

O čem konkrétně hovořím? Jedná se o současnou euroatlantickou hospodářskou krizi. Hned prvním problémem je, že krize je všeobecně považována za cosi, co nikdo neočekával, co přišlo jako blesk z čistého nebe a příčiny zůstávají neznámé, nevysvětlitelné a záhadné. Ovšem opak je pravdou.

Krizi naprosto přesně předpověděl prestižní týdeník The Economist a jednoznačně pojmenoval i její příčiny. Přílišné zadlužení spotřebitelů a nárůst cen ropy vyvolá prasknutí hypoteční bubliny psal v roce 2005 zmíněný časopis. Článek inspirovaný tímto zdrojem napsala v témže roce Simona Ely Plischke pro server penize.cz a nazvala jej „Drahou ropu USA zvládají díky nemovitostní bublině“.

Autorka v článku výslovně píše: „Fakt, že americká ekonomika je schopná snášet vyšší ceny ropy zejména díky nemovitostní bublině, ovšem moc útěchy nedodá. Co se stane, když se růst cen nemovitostí zastaví nebo dokonce poklesne? Spotřebitelé poté pocítí cenu ropy v plné výši. Budoucí ropný cenový vrchol by tedy mohl dokonce prasknout nemovitostní bublinu.“

Jak dobře víme, tento scénář se dokonale vyplnil, propukla hypoteční krize, začaly se hroutit banky, pojišťovny, automobilky a propadal se  americký dolar i akciové trhy.  Na toxická aktiva doplatili i investoři mimo USA, nejznámějším příkladem je zřejmě Island a jeho banky. V Evropě byly stejným způsobem zasaženy země jako je Velká Británie, Irsko či Španělsko, kde byla stejně jako v USA přespříliš nafouknuta nemovitostní bublina.

Americká krize ochromila celý svět a nebylo pochyb o tom, že USA budou čelit masivnímu bankrotu velkých bank, dalšímu oslabování dolaru a ztrátě důvěry investorů ve světě.

Pak se však stalo něco nečekaného. Prezident Bush a ministr financí Henry Paulson prosadili na druhý pokus balíček záchranných opatření, kdy stát použil stamiliardy dolarů na záchranu „too big to fail“ bank a dalších krachujících podniků jako GM či AIG. Hank Paulson v kongresu prosil na kolenou, mluvilo se o výjimečném stavu, odpůrci záchranných plánů hrozili morálním hazardem.

Jak víme, zvítězil v kapitalismu a volnotržním prostředí dosud nemyslitelný program státních stimulací a podpory ze strany centrální banky FED, která rezignovala na svůj úkol spočívající v udržování cenové stability a za hlavní cíl stanovila podporu tvorby pracovních míst. Odpůrci byli zděšeni a varovali, že tento přístup není řešením krize, ale krátkodobým oddálením problému za cenu jeho výrazného zhoršení v budoucnu. Tato politika hromadění a vršení potíží bývá v USA označována jako „Kicking the can down the road.“

Politika ekonomických stimulů znamená, že USA se každý den zadluží o přibližně 4 miliardy dolarů, přičemž dalších 40 miliard dolarů měsíčně do ekonomiky nalévá FED. Úspěch tohoto jednání spočívá v tom, že se podařilo zastavit paniku a rovněž se obnovil růst na akciových trzích. Že něco není úplně v pořádku nicméně dokazuje fakt, že růst indexů proběhl při nízkých objemech obchodů a když se podíváme na velké americké banky, které u počátků této krize stály, vidíme, že hodnota jejich akcií zůstala velmi často ležet na dně a na své předkrizové hodnoty se už jejich cena nikdy nevrátila a ani se jim neblíží.

Zcela jiný obrázek však ukazují média. Americká vláda podle nich již krizi vyřešila a zažívá „křehké oživení“. O tom, že toto oživení stojí miliardy dolarů denně se příliš nemluví. Tématem světového tisku se stala řecká krize. Krize malé evropské ekonomiky, která v minulosti svou nezodpovědnou rozpočtovou politiku řešila pomocí státních bankrotů a znehodnocováním měny. Řecká krize postupně začala být nazývány evropskou krizí, přestože většina evropských zemí hypoteční bublinu neprodělala, zadlužení spotřebitelů nedosáhlo takové úrovně jako v USA a ani zadlužení EU jakožto celku zdaleka nedosahuje takové výše jako zadlužení USA. Kde se tedy vzala eurokrize zůstává záhadou.

Pokud se zeptáme v čí prospěch přestala existovat americká finanční krize a zrodila se ta evropská, vychází nám, že největší prospěch z této intepreatce reality má právě Evropa, neboť v médiích hojně propíraná eurokrize pomohla srazit kurz eura z hodnot výrazně přesahujících 1,5 USD/EUR na současných 1,28 USD/EUR, což pomáhá evropskému exportu. Dalším, kdo z eurokrize profituje, je současný americký prezident Obama. Jeho ekonomická politika se zatím jeví být stále úspěšnou a hlavním tématem ekonomického zpravodajstí jsou potíže za oceánem.

Zatímco eurokrize je předmětem debat na televizních stanicích, na stránkách novin a při posezení u piva, stranou pozornosti zůstává tzv. fiskální útes (Fiscal Cliff.) Jde o situaci, kdy s koncem roku vyprší daňové úlevy zavedené prezidentem Bushem a zároveň vstoupí v platnost automatické snižování vládních výdajů.

Vzhledem k tomu, že americká ekonomika v současnosti roste jen díky obřím vládním stimulům, znamená fiskální útes pád do recese. Federální vláda také významným způsobem finančně pomáhala velkému množství měst a samospráv, které jen díky této pomoci neupadly do insolvence. Pád z fiskálního útesu tedy může urychlit vlnu bankrotů zmíněných municipalit, kterou před několika lety predikovala známá analytička Meredith Whitney.

Zajímavostí je, že fiskální útes jakožto nejdůležitější a nejnaléhavější problém americké domácí politiky nebyl prakticky řešen v rámci předvolebních debat prezidentských kandidátů.

Přelom roku nám ukáže, co je problémem číslo jedna ve světové ekonomice, kde leží epicentrum této euroatlantické krize a zda může či nemůže být vršení dluhů jejím řešením. Otázkou nicméně zůstane, proč tak vážný problém ležel celá dlouhá léta v koutě bez zájmu médií, zatímco hlavním tématem zpráv, komentářů a diskusí byly potíže malé středomořské ekonomiky.

Vilém Vrzala

Aktuální investiční trilogie:

1. Rýsuje se nový finanční systém
2. Volby ve Francii jako katalyzátor dalšího vývoje
3. Devizový trh se změnil k nepoznání

Hledáme nejlepší články čtenářů:

• Za váš článek zaplatíme zlatem

Další vybrané články:

• Jak se postavit k důchodové reformě?
• Co čeká zlato? Alokované zlato rozhodne
• Co se děje se švýcarským frankem?
• Začínají se objevovat rozpory mezi USA a Velkou Británií?