Marek Zlatník: Zoufalé vlády a zoufalé řešení

Je tu druhý prosincový článek soutěžící o Silver Eagle.  

Hodně se mluví o růstu ekonomiky pomocí stimulace centrální bankou a hrozbě inflace. Obojí se, jak se zatím zdá, příliš nedostavuje. Tato úvaha jako jedna z možných alternativ (kterých je nevyčerpatelně) mě napadla, když jsem četl článek o nástupu Marka Carneyho do čela Bank of England. V tomto článku mě zaujala myšlenka nákupu dluhopisů privátních korporací jako rozšíření monetární politiky stimulů. Rozhodl jsem se ji více rozvinout.

V současné době převládá nálada, že by rozpočet měl být vyrovnaný, dluhy se měly splácet, ekonomika měřená hrubým domácím produktem růst a rodiny spolu s jednotlivci více utrácet. Mnoho vlád svou situaci řeší úspornými opatřeními a zvyšováním daní, čímž sice snižují svůj deficit a přibližují ho vyrovnanosti, ale na druhou stranu má neblahý dopad na spotřebu a růst HDP. Vládní příjmy nerostu, jak by „měly“ a musí se šetřit více, což opět vede k menšímu růstu spotřeby a příjmů z daní. Začarovaný kruh. I samotné snižování vládních výdajů se promítá do snižování HDP, jelikož i vládní výdaje samotné jsou jeho součástí. Politici tedy potřebují vyřešit několik problémů:

1)      Jak vyrovnat rozpočet (aby uspokojili tlaky finančních trhů k nezadlužování se)

2)      a zároveň aby ekonomika rostla (a nemusely tolik škrtat)

Jak to ale udělat, když se změnilo vnímání rizika bankami a ty už nejsou ochotné půjčovat na nejisté projekty jako dříve? Otázka by také mohla být přeformulována na: Jak to udělat, abychom jako politici zůstali u moci, finanční trhy dostaly svůj vyrovnaný rozpočet (a dluh se ideálně splácel i rozpouštěl zároveň), ekonomika rostla a lidé a firmy více utráceli, tedy měli se dobře a nás zase volili a zůstali v úřadu? V tuto chvíli přichází na scénu centrální banka. Pokud se dostaneme do bodu, kdy budou politici dostatečně zoufalí (a situace jakbysmet), mohou volit krajní řešení. Politici z pozice svého úřadu mohou do čela centrální banky dosadit člověka více nakloněného vyřešení těchto zdánlivě neřešitelných problémů. Jak? Jednoduše: krom státních dluhopisů bude centrální banka kupovat také korporátní dluhopisy s vysokým ratingem (případně se změní metodika jeho výpočtu, aby se opticky vytvořil „vysoký“). Tím přemostí problém státního financování růstu, čímž uspokojí trhy menšími schodky rozpočtu (bod 1). Zároveň vstříkne firmám levný kapitál, který banky nejsou již příliš ochotné dávat. Firmy začnou investovat. Budou muset zaměstnat nové lidi, pořídit nové vybavení. Lidé tak dostanou peníze, které začnou utrácet. Nezaměstnanost a s ní spojené náklady na dávky v nezaměstnanosti klesnou, výběr daní se zvýší. Hrubý domácí produkt poroste (bod 2) a ekonomové budou křičet, že konečně je krize zažehnána. Politici nebudou muset dělat další nepopulární řešení, jelikož více příjmů a menší výdaje zmenší nutnost nepříjemných úsporných opatření. Finanční trhy budou uspokojeny a lidé budou také spokojení, takže znovuzvolení je blíže než kdyby museli prosazovat politiku úspor. Tak o co jde? Politici by se v tu chvíli mohli plácat po ramenou a bít do hrudi, jak to nakonec zvládli. Vláda má přece nízký nebo žádný deficit a své dluhy splácí (+ nahnali, nebo naženou, do státních dluhopisů občany skrze důchodové spoření), čímž podrží výnosy nízko, k nelibosti střádalů. Centrální banka bude také držet úrokové sazby, v jejím čele bude přece muž „vlády“. Zkrátka nastane idyla a nové zlaté časy. To podnítí banky opět více půjčovat, aby z toho také něco měly.

Řada ekonomů jistě bude tvrdit, že si jenom zaděláváme na novou, ještě větší krizi. Jenže když jsou lidé spokojení, mávnou nad tím rukou. Konečně budou mít práci a nějaké ty peníze na útratu, v televizi se přestane strašit krizí a místo toho převládnou „pozitivní“ zprávy o růstu. Jenže právě v tuto chvíli se peníze dostanou do reálné ekonomiky a začnou se prát o stejný, nebo mírně větší, počet statků. Inflace (konečně) poroste. Jakmile se tak stane, centrální banka bude muset, chtě nechtě, zasáhnout, nebo nechat ceny vysoce růst. Pokud zvedne úrokové sazby, mnoho subjektů může přestat být schopno splácet své závazky. A co by následovalo, známe. Výsledný efekt by byl nakonec ještě horší než předtím.

K nákupu korporátních dluhopisů může dojít. Může se tak stát ve chvíli, kdy budou vlády dostatečně zoufalé a donutí centrální bankéře nakupovat tyto cenné papíry, aby splnili požadavek trhů na nezadlužování se a zároveň růst. Vyrovná se (nebo se tomuto bodu aspoň přiblíží) státní rozpočet, ale za cenu donucení centrální banky půjčovat korporacím, které tyto půjčené prostředky budou investovat. Vláda se zbaví strašáků zadlužování se, místo toho se budou zadlužovat korporace. Budou tvořit pracovní místa, modla ve formě HDP konečně poroste a všem se bude dařit „dobře“. Bohužel jen na chvíli. Všechno má i svou odvrácenou stranu. Konečně přijde ta „inflace“. Teprve pak by se ukázalo, jak to milí bankéři a politici umí ukočírovat.

Tak doufám, že to není úplná blbost 🙂 a že takový scénář nenastane.

Marek Zlatník

Pohled na penzijní reformu

• Jak se postavit k důchodové reformě?

Aktuální investiční trilogie:

1. Rýsuje se nový finanční systém
2. Volby ve Francii jako katalyzátor dalšího vývoje
3. Devizový trh se změnil k nepoznání

Hledáme nejlepší články čtenářů:

• Za váš článek zaplatíme zlatem