Nové zlato

Toto je první březnový článek soutěžící o Silver Eagle. Těšíme se na další.

 

Vývoj ve světě financí již dospěl do fáze naprosté zvrácenosti. Fiat měny jen tak tak drží svůj status směnného prostředku, centrální banky na účet daňových poplatníků pumpují z veřejných prostředků insolventní banky soukromé, kupují na dluh dluhopisy, které nikdo nechce, atd. Hodnotu věcí nyní určuje politika, hospodářství je v jistých ohledech řízeno centrálně, ačkoli rétorika volného trhu přetrvává. Jak můžeme vidět, monopol moci je v tomto případě určující. Pomocí něj lze navzdory ekonomickým faktům rozhodnout ve prospěch úzkých zájmových skupin či zájmů, a to na účet běžných občanů. Pomocí monopolu moci můžete dosáhnout, čeho chcete. Na této skutečnosti nyní budují svou silnou pozici drahé kovy, ale i ostatní komodity. Územně ohraničené monopoly moci však neexistují v mocenském vakuu, střetávají se s mocenskými zájmy ostatních. Z toho vyplývá růstový potenciál pro jiný prostředek tohoto souboje, pro energii a energetické zdroje.

Mezi základní zájem jakéhokoli mocenského monopolu patří jeho přežití. Pokud si ho představíme jako živý organismus, jeho přežití je podmíněno dostatečnou zásobou zdrojů. Mezi zdroje lze řadit jak komodity a finanční prostředky, tak materiální zdroje potřebné k obraně. I samotné vojenské zajištění velmoci je závislé na dostupnosti surovin a dalších nutných zdrojů. Označme zajišťování této nutnosti jako ekonomickou bezpečnost. Pod ní spadá onen sektor, který neustále nabývá na velkém významu. Je jím energetika a tedy zajišťování energetické bezpečnosti mocenských monopolů. Snaha zajistit dostatek energetických zdrojů představuje významnou tržní poptávku.

 

Jaká je situace?

Víme, že největší zásoby technologicky snadno dostupných energetických surovin leží v tzv. „světové energetické elipse“, jejíž severní hranice je definována Arabským poloostrovem, Irákem, Íránem, Perským zálivem, íránským Ázerbajdžánem a ruskou předkavkazskou oblastí a na jihu od Středozemního moře přes Turecko, Perský záliv, Irák a Írán s Pákistánem, kdy je tato elipsa uzavřena Afghánistánem. Jde o oblasti, jež euroatlantické mocenské monopoly přímo nekontrolují. Víme také, že náš moderní způsob života je silně závislý na dostupnosti levných fosilních energií. Co víc, tento způsob života se líbí i nově rostoucím velmocím ze skupiny BRIC. Nejen čínská spotřeba energií exponenciálně vzrůstá, ale stejným způsobem ubývá i oněch omezených fosilních zdrojů.

Mezi další charakteristiku mocenských monopolů patří jejich touha po expanzi, po rozšíření své moci. Stejně jako monopol svou moc na světové scéně neustále kumuluje, snaží se získat i prostředky, jež mu v tomto procesu pomohou, tzv. kumulativní zdroje. Jejich získáním je možno získávat další a další zdroje či prostředky, resp. takovéto prostředky kumulovat. Ropa a energetické suroviny rozhodně patří mezi kumulativní zdroje.

Prezident USA Jimmy Carter při vyhlášení své doktríny prohlásil: „krize v Íránu a Afghánistánu zdramatizovala velmi důležité poučení: naše přílišná závislost na zahraniční ropě je zřejmá a představuje nebezpečí pro bezpečnost naší země“ a z tohoto výroku dedukuje: „Nechť je naše pozice absolutně jasná: pokus každé vnější síly získat kontrolu nad oblastí Perského zálivu bude chápán jako útok na životní zájmy Spojených států amerických, a takovýto útok bude odražen všemi nutnými prostředky, včetně vojenské síly.“ Ano, Írán již po léta patří do zájmové sféry USA při snaze zajistit vlastní bezpečnost. Jakákoli závislost zvyšuje potenciální bezpečnostní rizika každému mocenskému monopolu, takže v případě velmoci (USA) představuje eminentní hrozbu. Jako logické vyústění je dle mého možno předpokládat podniknutí adekvátních kroků USA, ve smyslu vytvoření strategií, které by měly tuto závislost minimalizovat, či přímo vyřešit, neboť jakoukoli závislostí se úměrně snižuje manévrovací potenciál velmoci v mezinárodních vztazích.

Na tzv. Carterovu doktrínu měl velký vliv tehdejší poradce pro národní bezpečnost, Zbigniew Brzezinski, dosud nejspíš i současný poradce prezidenta Obamy. Ten nás učí, že USA musí pro udržení světové nadvlády opanovat, či jiným únosným způsobem kontrolovat, tzv. světový ostrov – eurasii. Pokud tedy předpokládáme, že je to cílem USA, jakožto mocnosti usilující o nabytí hegemonické převahy pomocí uplatňování geopolitických pouček, dojdeme k závěru, že se nutně jedná o další oslabování vlivu Ruska na jeho bývalé satelity a „blízké pohraničí.“ Toto oslabení se ale musí odehrát přes Írán, přesněji přes oslabení Íránského vlivu v oblasti. Koresponduje to tak s US zájmem na diverzifikaci transportních cest pro nerostné suroviny z na ně nejbohatší kavkazské pánve. Brzezinski zde počítá s geopolitickými ohnisky v podobě Turecka a Íránu, které střetávají své zájmy o Ázerbájdžán, resp.celou oblast Kaspického moře, právě s Ruskem. Rusko skrze bývalého předsedu vlády Jevgenije Primakova spustilo geostrategicky velmi výhodný projekt – využít vazby Číny na Írán a spojit se s nimi dohromady v jakési antihegemonické družbě. Nejen Brzezinski pak tento počin vnímá jako rizikový, ale i jako hrozbu pro uplatňování US pozice na celém světě, kdy tvrdí, že takové spojení vedoucí světové slovanské mocnosti, nejmilitantnější islámské mocnosti a nejlidnatější a v Asii nejsilnější mocnosti by vytvořilo nesmírně vlivnou koalici.

To ale bylo v 90. letech, nyní se situace výrazně proměnila. USA čelí významným strukturálním problémům, jejich hegemonické postavení bylo již nejednou zpochybněno, nemluvě o jakémsi potenciálu ideologického vedení. Strategie USA však s jejich zájmy zůstává stejná, jen se podle okolností mění taktika.

 

Co nás čeká?

Lisabonský summit NATO z roku 2010 zanesl energetickou bezpečnost do strategické dokumentace. NATO chce partnerství s hlavními producenty energií a energetických komodit. Co je však zásadní, chce jim nabídnout i ochranu! Může se tedy energetická bezpečnost militarizovat? Vzhledem k výše popsanému jsem toho názoru, že tento vývoj lze s vysokou pravděpodobností předpokládat.

Na konci roku 2011 byla potřeba chránit energetické zdroje a transportní trasy proti útokům a narušením zanesena také do US National Defense Authorization Act for Fiscal Year 2012. Zde je jako hrozba nově definováno přerušení dodávek energetických surovin či jejich transitu. Pokud se při výkladu uplatní výše popsané, můžeme se dočkat situace, kdy se z hrozby stane akt agrese. Na ten je v alianci možno odpovědět kolektivní obranou, tedy silou. Bylo by naivní předpokládat, že mocenský monopol typu USA se bez úsilí vzdá imperiálního světového vlivu, proto činí nutné taktické kroky, reagující na proměnu světové situace. Znovu tedy zdůrazňuji to, co vyplývá z úvodního odstavce – mocenský monopol hýbe i s finančními ekonomickými konstantami.

Jan Dvořák zde již několikrát pojednal o přítomnosti měnových válek. Ano, země BRIC na setkáních G20 hledají alternativu k dolaru, jinými slovy, chtějí i v nadnárodních institucích upevňovat své nově nabývané silné postavení ve světovém mocenském uspořádání. Exponování svých dolarových rezerv vůči nestabilnímu finančnímu a bankovnímu sektoru tyto země vnímají jako rizikové, proto se podle toho zařizují, např. vypořádáváním kontraktů v národních měnách. Takové kroky dolar oslabují. Čím slabší dolar, tím větší nárůst bezpečnostních výzev pro USA, jak píše James Rickards ve své knize o měnových válkách. Historickým exkurzem ukazuje, že také nyní jsme svědky počínajících měnových válek, v nichž se dolar jeví jako neudržitelná měna. Destabilizující účinek měnových válek mezi světovými mocnostmi, z důvodu ztráty důvěry v dolar a eurozónu, má potenciál zhoršovat nejen mezinárodní vztahy, ale i vnitřní bezpečnostní situaci států. Jsou ale takové situace v zájmu mocenských monopolů, potažmo mocenských skupin těžících z obchodních vztahů?

Myslíte si, že mocenské monopoly dopustí destabilizujícím okolnostem, aby jejich vliv ochromily? Ne-li aby ohrozily jejich samotnou existenci? Neřekl bych, oplývají totiž množstvím mocenských zdrojů, jež jim umožňují své ekonomické problémy centrálně řídit. Situace např. v eurozóně sice připomíná zombie, ale vlády zdaleka nevyčerpaly své prostředky. Z hlediska světového dějinného vývoje nelze nikdy vyloučit ani uplatnění extrémních mocenských nástrojů, které by představovaly např. odepsání řeckého státu, zestátňení výrobních prostředků v zájmu státní bezpečnosti, resp. uplatnění těch nástrojů, které tím či oním způsobem zajistí přežití mocenského monopolu. Víme přece, že pud sebezáchovy je jeho základní charakteristikou. Lze namítnout, že to v historii nebylo tak žhavé – dnes jsme ale v síti sofistikovaných informačních systémů, kontrola je snadnější, apod.

Předpokládejme, že mocenské monopoly konečně jednou v dějinách nepropadnou své tradiční iracionalitě a šílenosti a vyvarují se sebezničujícímu konfliktu. Přikláním se spíše k tomu, že případné konflikty se vypořádají regionálně za účelem zachování současných mocenských monopolů prvního řádu.

Pokud bychom měli říci, co je duchem dnešní doby, byla by to nejistota. To je účinný motor právě pro cenné kovy, pro zlato a stříbro. Kdo na konci milénia pochopil, že tato nejistota je nevyhnutelná a do cenných kovů investoval, nyní sleduje, jak moudré bylo jeho rozhodnutí. Vše se odvíjelo od správné analýzy fundamentů. Ano, ty nadále přetrvávají a cenným kovům nahrávají, ale zvyšující se závislost světových společností, a mocenských monopolů především, na energiích fundamenty kvalitativně mění. Energetická bezpečnost je nový problém, nová nejistota, nová masová poptávka.

 

Jak na tom vydělat?

O energie půjde především. Peníze si mocenský monopol může vytvořit, lidské zdroje lze mobilizovat, cenné kovy znárodnit, atd. Jste na serveru pro investory a myslím, že v tomto sektoru je nyní největší investiční příležitost.

Se vzrůstající spotřebou fosilních paliv bude docházet k inovacím v jejich využití, tyto technologie jsou sice ještě v plenkách, ale růstový potenciál představují. Nyní třeba nejsou ani rentabilní, nicméně například díky ropné závislosti a nezadržitelnému růstu cen se i ropné písky brzy stanou možností těžby. Firmy, jež technologicky tuto těžbu zkoumají a zajišťují, nejspíš hledají své kapitálové zdroje. Zemní plyn se pomalu odpojuje od ropy, neboť není závislý jen na potrubním tranzitu, lze ho zkapalňovat a skladovat. Co víte o těchto technologiích a společnostech?

Turecko je členem NATO a dle prohlášení významných představitelů energetických politik bude muset být uvedeno do institucí týkajících se energetiky a energetické bezpečnosti. Další integrace nabízí možnosti realizovat energetické projekty i na jeho území, navíc s aliančním krytím. Ta fosilní paliva jednou stejně dojdou, čeká na to snad někdo sedíc na zadku?

Vztah EU a Ruska není, co se týče energetické bezpečnosti, tak hrozivý, jak nám někteří politici a mediální komentátoři naznačují. Dokazují to prostá čísla. Zhruba 40 % rozpočtu Ruské federace pochází z příjmů z obratu s EU. I když EU zažívá závislost na energiích RF, dochází zde spíše k jevu vzájemné provázanosti, Interdependency. RF neustojí mezinárodní tlak euroatlantické aliance, pokud na to skutečně dojde, spíše se podvolí kooperaci. Čína není pro RF tak spolehlivý partner a sama musí v mnohém čelit USA, sama je velmi závislá a nestabilní. Není to výzva? Provázanost volá po kooperaci, RF potřebuje evropské peníze a evropskou poptávku, stejně tak Čína. Nejsou zde snad dostatečné výzkumné a technologické kapacity, které by přinášely rentabilní řešení? Čínské nahromaděné rezervy (velmi zjednodušeně) volají po umoření, lačné střední třídy po konzumu, což pobízí nakopnutí naší výroby.

Jaderná energie je další slibnou oblastí, tedy až pomalu ustane post-fukušimská hysterie a vrátí se realismus. 27. ledna byl Evropskou komisí schválen upravený rozpočet pro financování projektu ITER. Na následující roky se do výzkumu termojaderné fúze nainvestuje 1,3 mld. eur. Nemyslíte si, že české výzkumné kapacity by na to s naší jadernou orientací nestačily? Neprahnou snad po novém kapitálu? Šlo by o nerentabilní investici? Co náš a vůbec světový výzkum reaktorů IV. generace? Polsko chce postavit vlastní jadernou elektrárnu, není to snad příležitost pro naše výrobní kapacity?

Mám za to, že investování je o tom vidět dál, než kam koukají sklopené oči většiny populace. Nutno dodat, že tyto oči, a nejen je, klopí k zemi spousta zájmových skupin v čele s přežranými médii. Je snad tato virtuální realita něco, co by měl investor přijmout? A možnosti skutečně nehledají pouze investoři, ale také ty popsané mocenské monopoly. Jediné co chtějí je vlastní úspěch, proto někdy složitě, ale přece podstupují inovativní proces. Ne vždy o tom té většině populace dají vědět. Ta se dozví spíše o vyšších nákladech, nových daních a o spoustě regulací. Mezitím však Evropská investiční banka poskytne např. dotaci 1,1 mil eur na podrobnou studii proveditelnosti vývozu elektřiny vyráběné z geotermálních zdrojů z ostrova Dominika v Karibiku. Evropská komise vkládá velkou naději do technologií zachytávání a uskladnění oxidu uhličitého. Jen si představte, co za kapacity při tom lze využít? Patenty univerzitních a výzkumných týmů, konstrukční firmy, montující drobní podnikatelé…

Kde je ta pověstná podpora podnikání a inovací, exportu a vzdělanostní politiky? Samozřejmě že jen v rétorice těch, co se nazývají pravicovou vládou. Místo toho zde máme návrh finančních produktů šitý na míru bankám a neefektivním, nerentabilním a nebezpečným finančním institucím, návrh školného a podřízení univerzit těm úspěšným, tedy českým politikům. Je to snad ta pravá cesta investičních motorů, jakými je Jižní Korea, Finsko, apod?

Investování je i jistý typ demokracie, budování budoucnosti podle našich skutečných přání, z našich zdrojů a v rytmu pokroku. Jsou ale investoři ochotni investovat i do této oblasti bez neoliberálních brýlí? Nebo si necháme přes hlavu přerůst tu v úvodu popsanou zvrácenost?

 

 

Hledáme nejlepší články čtenářů:

• Za váš článek zaplatíme zlatem

10 dosud nejčtenějších článků na serveru: